Kristýna Sněgoňová
Epocha 2022
Po mnoha letech nevědomosti a strádání se dal svět konečně do pohybu. Lidé schází na zem, mezi ty, které kdysi opustili, a stvůry z cizí planety. Aby se Země znovu stala bezpečným domovem, je třeba odhalit všechna tajemství zrůd i lidstva, které ta svá v době chaosu pečlivě ukrylo. Plán na záchranu světa existuje, cesta však nebude snadná a ti, kdo se po ní vydají, budou za každý krok platit krví. Třetí díl postapokalyptické série Města Kristýny Sněgoňové odhalí další střípky světa, který učaroval tisícům čtenářů. (anotace)
Děj závěrečné knihy trilogie o městech v oblacích a zničeném světe pod nimi začíná nejlépe, jak může. Totiž na místě, kde ta předchozí skončila. Čtenář tak má pocit jasné návaznosti a nemusí tápat. Jenže to trvá jen pár stránek a děj se přesune o pár tisíc kilometrů severněji.
Island je totiž díky své poloze místem, které si s nejmenšími ztrátami poradilo s xenorgany (pro jiné s céčky, návštěvníky nebo zrůdami) a i když i on má svoje oblačné město, vybudované stejně tak, jako spousta dalších nad evropským kontinentem, zůstali lidé žít přímo i na jeho povrchu. V přírodě sice drsné ale přesně tak, jako jejich předci po staletí, ještě před pádem civilizace, jak jí známe. Přesto i tady začíná být nebezpečno. Z pevniny připlouvá stále více uprchlíků, kteří chtějí do bezpečí oblačného města. Politické vedení ostrova není v řešení imigrantské krize zcela jednotné, ale jediná událost, která přeroste v tragédii, rozhodne. Přednost jednoznačně dostává bezpečí města. A nejenom před uprchlíky, vlastně před všemi, co jsou na povrchu.
Islandský Grindavík je zcela jiné město, než bylo to císařské nebo slovanský Visegrád. Díky své odlehlosti a stále funkční geotermální elektrárně si uchoval daleko víc ze života před Nanebevzetím, stejně jako možnost přímého spojení s Archou. A v tuto chvíli se začíná odehrávat počátek plánu, o němž padla již zmínka na poslední stránce románu Město v oblacích – začíná se hrát o Znovuosídlení.
Na scéně se znovu objeví stáří známí ze Země v troskách, aby se spolu s islanďany vydali na nebezpečnou cestu. A autorka jim to nijak neulehčuje. Do cesty jim kromě možnosti setkání se s xenorgy staví i další překážky. A právě v těchto chvílích se vyprávění valí neuvěřitelnou rychlostí kupředu, napětí by se dalo krájet a několik desítek stran v kuse je to neskutečná jízda. Další várku napětí pak servíruje v samotném závěru, kdy se lidé (samozřejmě jen ti, kteří přežili) pokoušejí splnit daný úkol.
Jednotlivé postavy pak nejsou vykresleny jen jako lidské stroje plnící svoji misi. Každý z těch opravdu důležitých má své vnitřní touhy, sny a strachy. Jejich jednání prochází vývojem společně s tím, jakému nebezpečí čelí, co nového ze zničeného světa poznají. A v tomto ohledu kniha funguje dobře.
Stejně dobré je, že se čtenáři dostane vysvětlení, jak se vlastně céčka dostala na Zemi a jak funguje jejich společenství.
Co mi ale vadilo už v předchozím dílu, je někdy až přílišná samoúčelnost některých situací. [možný spoiler]Island zažívá až po 170-ti letech od Nanebevzetí největší příliv uprchlíků. Jak by asi vypadaly lodě bez údržby po takových letech v opuštěných přístavech? Nejakčnější části knihy, po setkání s Miou z Wolfsbergu, předchází ne úplně logický výběr cesty na jih. Nejspíš jsem v textu přehlédl, proč transportéry jedou jakousi neudržovanou stezkou, když se pak, aby Komorowski a spol unikli dalšímu střetu, relativně snadno zbaví pronásledovatelů, vycouvají na i po všech těch letech slušnou silnici a v pohodě se dostanou až na dohled svého cíle. Navíc, ani tak zkušený průzkumník jako je Komorowski, nevycítí po tisíci cestách na povrch velmi zřejmé nebezpečí.
A stejně jako v předchozím dílu mi nedávalo smysl i několik detailů, které úplně neladí s dobou, kdy se města zvedla do oblak. Lidé v té době byli schopni pomocí meziplanetárních bran cestovat nebo posílat materiál. Na schodišti Archy, největšího hi-tech místa, které byli lidé schopni postavit, ale svítí staré vláknové žárovky. Stejně rozporuplně působí kopule u výstupů z měst, které jsou vyrobeny z pancéřového skla, ale ulice jsou dlážděné kočičími hlavami.
Místy to vypadalo, že se blíží soudný den a celé lidstvo se opravdu ocitlo na hraně zítřka.
V konečném soudu je Svět v bouři řemeslně dobře napsaná kniha a přeci jen lepší než předchozí díl, ale na laťku, jakou nasadilo Město v oblacích bohužel nemá. Uvidíme ale, co bude dál. Protože, jak říká prezident Islandu Rauor Einarsson na posledním řádku knihy: „… Teprve teď všechno začíná.“
Hodnocení: 70%
Název: Svět v bouři
Autor: Sněgoňová Kristýna
Žánr: sci-fi
Počet stran: 448
Provedení: brož.
Obálka: Žaneta Kortusová
Nakladatelství: Epocha
ISBN: 978-80-278-0093-3
Přidejte odpověď