Zdeněk Žemlička
Epocha 2022
Vládce dětí noci Khan unikl kletbě sedminásobné smrti, kterou na něj uvrhla mocná bruxa Akivasha. Avšak život v pradávné Evropě stále překypuje běsy smrtelnými i nadpřirozenými. Noc i den jsou plné hrůz. Spolu s Kroanou, Lilit, svou dcerou Inanou, morou Nadjou a kupcem Valdomarem se Khan vydává na dalekou cestu, aby jménem krále Marobuda vedl jednání s Římem. Pronásledování sadistického zabijáka vedle toho působí jednoduše, ale pro Khanovy blízké bude i to představovat výpravu plnou různorodých nebezpečenství. Vládce kikimor netuší, že Akivasha, hnána touhou po pomstě, mu jde vstříc. A v barbarských časech může každé zákoutí představovat nebezpečí, jelikož není nouze o lidské bandity či brány démonů. (anotace)
Zdeněk Žemlička představuje svoji vlkodlačici Kroanu již v pátém románu. První dobrá zpráva pro čtenáře je, že tentokrát se její příběh odehraje v rámci knihy jediné, a na rozdíl od předchozích dobrodružství tak nemusí čekat na vydání druhého svazku. Vlčice sice opět figuruje v názvu knihy, ale není jedinou stěžejní postavou, která táhne děj, a to je rozhodně druhá dobrá zpráva. Od doby, kdy se objevila jako první knižní příloha časopisu Pevnost, totiž její cestu zkřížily další bytosti, které jí doprovázejí na její dobrodružné a nebezpečné cestě. Postav, které tak v jistých částech knihy přebírají otěže příběhu je tak víc, ať už je to její druh Khan nebo dcera Siarka.
Nakladatelství Epocha anoncuje Zdeňka Žemličku jako jednoho z našich předních autorů historické fantasy, s čímž se nejspíš dá souhlasit. Sám autor v jakémsi doslovu knihy uvádí, že se její děj odehrává v době, kdy (dnes) českou kotlinu pomíjeli nejen římští kronikáři, a tak si v ní může dělat vlastně co chce. Přesto díky reálným historickým postavám, jakými jsou například vojevůdce Germanicus nebo král Arminius, lze její dobu celkem přesně datovat. První desetiletí našeho letopočtu jsou tak budoucí země koruny České plné vlkodlaků, upírů a dalších bytostí. A jedna z nejhorších, matka samotného padlého anděla, v ní rozhodně chce zanechat vlastní krvavou stopu.
Třetí dobrá zpráva pro čtenáře je, že autor má ohromnou zásobárnu nápadů. Na scénu přivádí spoustu postav, které v tu danou chvílí dokáží ozvláštnit děj. Když Kroana promlouvá k samotné smrti, které je zde nazývána „Bílá“, je to hodně silný okamžik. Z druhé strany pak přichází skřítek Borek, jehož mluva je naprosto kouzelná a jehož postavička děj lehce odlehčí. Když se pak v příběhu objevil samotný Krakonos, udělal jsem si poznámku, tak to je „origoš“. Další originální věcí je to, jak vrapeři vnímají den a noc, tohle se opravdu povedlo. V rámci příběhu pak povolá autor do zbraně bytosti Nebe i Pekla. Proč ale ne, Bible se alespoň částečně dá číst i jako slušná fantasy. (A teď přijdu do Pekla). Občas ale autor přehrává, třeba když se Ariman neúspěšně pokouší vytáhnout meč z kamene. Nebo se mihne zmínka o kočce Šklíbě.
Dobré zprávy jsem vyčerpal a teď k těm horším. To, že tiskařský šotek třikrát zlomyslně textu zaškodil, pominu. V příběhu je ale spousta detailů, o které čtenářovo oko zakopne a ruší v četbě. Když bylo Jaroslavu Vrchlickému padesát let, zdravice k jeho narozeninám začínala slovy „ctihodný kmete“ a tady, na přelomu letopočtu, se objeví osmdesátiletý stařec, což je velmi nepravděpodobné. Když Siarka bojuje u opevněného srubu, je její štít proseknut sekerou skrz střílnu, celá ta scéna mi přišla přitažená za vlasy a technicky ne úplně proveditelná. Navíc, nemíří se lukem ale šípem, šíp se do luku dá nasadit jen těžko, přiložit asi ano. Na několika místech jsou použita slova do příběhu naprosto nevhodná – sebereflexe, neefektivní, v případě Aurořiny promluvy. Vědmy poskytují zdravotní péči. Další slova jsou v textu nadbytečná a některé obraty hodně krkolomné: čehož vojáci využili k nasycení (275). Stejně tak i některé dialogy dokáží děj naprosto dokonale přibrzdit. Někdy poslední věta zabije celý odstavec nebo stránku.
Takže, pokud bych já osobně dělal knize jazykovou redakci, spoustu zbytečných slovíček bych vyhodil, některé scény bych si nechal autorem dovysvětlit a rozhodně jich pár dalších nechal přepsat. Stejně jako některé dialogy.
Pokud Epocha dokáže vydat bezchybně technické knihy jako jsou Písně Michaely Merglové nebo Města Kristýny Sněgoňové, proč tohle opakovaně nefunguje v případě série Vlčice. Rozhodně jsem zvědavý na recenze z dalších webů. Nejspíš jsem možná víc kritický než jiní recenzenti, ale za ty roky už mám načtenou tunu knih (fakt jsem to jednou vážil), takže si za svým názorem stojím. No, a asi už žádný recenzák z Epochy nedostanu. Fňuk.
Hodnocení: 50%
Vydáno: 2022, Epocha (ČR)
Počet stran: 376
Jazyk vydání: český
Edice: Pevnost (119.)
Vazba knihy: měkká / brožovaná
ISBN: 978-80-278-0078-0
Přidejte odpověď