Deloraine
Srdce z kamene 2020
Psát o albu, které vyšlo již roce 2020 a do mého playlistu se dostalo v únoru následujícího roku, by se mohlo zdát zbytečné, ale dobré věci se mají připomínat. Navíc jsem náhodou narazil na tuhle dva roky rozepsanou recenzi, tak proč jí nevyužít. A napsat pochvalnou recenzi těsně po vydání alba by mohla zavánět podbízivostí a snahou domoci se nějakého toho merchu (trička nosím ve velikosti L, to jen tak na okraj 😊).
Ještě před tím, než jsem si pustil první album Vlaštovka, měl jsem z Youtube naposloucháno vše, co bylo ke slyšení. V případě Srdce z kamene jsem šel opačnou cestou a pečlivě se všemu již zveřejněnému vyhýbal. Takže při první písni přišlo lehké rozčarování, protože hlasově byl projev někde jinde, než jsem čekal. Jenže stačilo pár desítek sekund poslechu a přišel jsem Divokému honu na chuť. Za mě je to skvěle zvolená otvíračka. Navíc jsem si při jejím poslechu, stejně jako v případě Lesa kostí, připadal jako v lese plném mytág pana Holdstocka.
Na první poslech mne z celého alba nejvíc zaujali Horalové, protože to je naprosto dokonalá epická skladba. Úvod, obstarávající Sparsovo sólo, který začíná tak zlehka a pozvolně, postupně nabírá na síle a mohutní až do prvního vykřičeného refrénu, je vystřídán až frenetickým zpěvem Máši, gradujícím ve verši o vařící se černé krvi. Slyšel jsem tu píseň mnohokrát, ale stejně si jí zazpívat nestíhám. Prostě pecka, kdy přímo vidíte drakary u pobřeží, slyšíte hučení plamenů a cítíte prolitou krev.
Ani na druhém albu Deloraine neopustili svět Zaklínače. Nilfgaard i Falca rozhodně patří k těm méně radostným příběhům a zmiňovaná smrt a umírání z názvu tohoto článku pro ně platí beze zbytku. Oproti tomu přináší lehké uklidnění baladický Avalon a vyloženě lyrická Zlatěnka, která dá opět vyniknout sametovému ženskému hlasu.
Srdce z kamene přináší čtrnáct autorských skladem, které jsou každá jiná a nelze je navzájem zaměnit, což je rozhodně dobrá zpráva. Asi nemá cenu zmiňovat se o každé zvlášť, protože mezi nimi není ani jediná slabší, která by byla na albu jen do počtu. Přesto bych ještě dvě vyzdvihl.
Severskými mýty inspirovaný Ragnarok je tak temný, jak jen píseň o soumraku bohů může být. O několik levlů výš ho pak vystřelil relativně nedávno zveřejněný videoklip, který mu dodává neskutečnou epičnost a je důkazem toho, že Derias a jeho banda pohanů nejsou doma jen na pódiích se svými nástroji. Rozhodně jsem zvědavý, co přijde příště.
Ještě se nelze nezmínit o skladbě Baba Jaga. Než jí zprofanoval Mrazík a před tím nejspíš ještě pár pohádkářů, byla to nepochybně jedna z nejděsivějších bytostí slovanských mýtů a Deloraine jí touto skladbou navrací její temnou stránku. Navíc je skvělým příkladem, jak kouzelným jazykem může čeština být. Minimálně měsíc jsem si zkoušel představit, jak vypadají ti „zlatí“, kteří vedou hrdinku písně po chodníku právě za babou Jagou.
Pokud jste ještě neměli příležitost se se Srdcem z kamene seznámit, tak tuhle chybu co nejrychleji napravte. Ani po dvou letech se mi album rozhodně neoposlouchalo. Navíc oproti Vlaštovce rozšířila kapela zdroje své inspirace. Kromě světa zaklínače se ve svých skladbách obrací ke slovanským i severským mýtům a díky Avalonu se přiblížila i Artušovské legendě. Uvidíme, kam své posluchače zavede příště. Navíc (to slovo používám nějak často, že) mezi Vlaštovkou a Srdcem z kamene uplynuly dva roky, takže v lehké parafrázi na již klasická slova, by se dalo napsat: „už je čas pane Deriasi!“
Přidejte odpověď