Josef Pecinovský
Epocha 2023
Ve svých kalendářích si okamžitě tučnou fixou označte datum 21. června 2034. Rozhodně si v ten obujte pevné boty, zvolte oblečení vhodné do namáhavých podmínek, mějte u sebe krabičku poslední záchrany, nůž, zápalky, kdo má, tak třeba i střelnou zbraň. Prostě buďte v ten den připraveni, protože pokud se vyplní Mirzova vize, čeká vás výlet bez návratu. Ono totiž Druhohory nejsou žádná příjemná dovolenková destinace. Hrdinové nejnovějšího románu Josefa Pecinovského by o tom mohli vyprávět, kdyby ovšem mohli.
Letní slunovrat roku 2034 se stane posledním dnem naší civilizace. Takřka celé lidstvo je vrženo zpět do minulosti, aby se jeho deset miliard duší rozprostřelo po miliónech let pravěkého světa. Martin má to štěstí, že nepodlehne přírodě nebo dravým zubům ihned, jako mnozí jiní, když se zjeví ve světě, jehož dobu musí nejprve jen odhadovat. Létající tvorové, z nichž se vylíhnou ptakoještěři s blanitými křídly mu záhy napoví. Jurský park přeci viděl každý. Je tak jasné, kdy se ocitl a že není rozhodně první, kdo se tady ocitl. Vybělené kostry nebo jejich části jsou toho jasným důkazem. Začíná tak Martinův boj o přežití v čase a světě, pro který není uzpůsoben. Brzy zjistí, že na to není sám.
Už jsem to určitě zmiňoval. Josef Pecinovský napsal za poslední dekády spoustu skvělých povídek, a pokud narazíte třeba v XB-1 na nějakou novou, určitě jejím přečtením neprohloupíte. Prvním autorovým románem, se kterým jsem se setkal v obnovené sešitové edici Rodokaps byla skvělá Plástev jedu, která ani po letech neztratila nic ze své čtivosti. Stejně dobře se četlo i Vejce s ozvěnou. Bohužel pokračování obou románů už pak nebylo to pravé ořechové. Stejně jako první kniha ze série Areston, který by ve zkrácené verzi skvěle fungoval jako povídka, s překvapivou pointou na závěr. Takže k nejnovějšímu počinu Josefa Pecinovského jsem přistupoval lehce opatrně.
Prvním plusem je obálka knihy, která je suverénně nejlepší ze všech, jež v edici Pevnost autorovi vyšly. Josef Pecinovský rozhodně není první autor, který vyslal své hrdiny zpět do pravěkých dob, ať už se tam vydali dobrovolně, či nikoli. Martin se tak musí popasovat se světem, o kterém má jen kusé informace, čerpajíc stejně jako většina laiků jeho doby z filmů pro pamětníky (Jurský park, 1993). Naštěstí není první, kdo se stejnou situací potýkal a může těžit z odkazu svých předchůdců.
Josef Pecinovský zvolil pro svou knihu velmi atraktivní téma. Střet lidí z jednadvacátého století s prehistorickými kulisami prostě nabízí spoustu možností pro originální zápletky, zvlášť pokud se jedná o sci-fi. Bohužel mi jeho styl vyprávění přišel místy hodně těžkopádný. Popisné pasáže jsou hodně didaktické a v ději se nenajde snad jedné místo, které by bylo vyloženě napínavé. Stejně tak se nedá mluvit o nějakém rychlejším tempu, kdy by čtenář hltal písmenka plný očekávání z věcí příštích. Ani tak ale kniha nesklouzává k plíživé nudě. Autor má prostě svůj styl a toho se drží.
Zhruba v polovině knihy pak Josef Pecinovský překvapí změnou kulis i času, kdy se děj knihy odehrává a na scénu přivede nového hrdinu se zásadní rolí pro celý román. Rozehraje tak druhou linii svého příběhu, kdy se čtenáři dostane zásadních informací o tom, kdo, proč a jak. Nejlepší část vyprávění nastane, když se obě linie spojí. Nejčtivější je tak z mého pohledu poslední třetina knihy. Její závěr je pak trochu předvídatelný. I proto platí upozornění ze začátku této recenze ohledně přípravy pro letní slunovrat 2034.
Pravopisné okénko. Řekl bych, že za mého života doznala pravidla pravopisu ohledně psaní velkých písmen v názvech například ulic několika změn. Hrdina knihy si sám pro sebe pojmenuje klesání z místa, kde ho Propad vyvrhl jako svah kostí. V textu je to několikrát zmíněno jako svah Kostí. Nebylo by správné označení jako Svah kostí? [update] Tak prý je to opravdu správně svah Kostí. Sice mi to přijde nelogické ale budiž. Asi bych napsal Kostisvah.
Lehce vtipné okénko. Jeden z hrdinů použije v době po Propadu jako dopravní prostředek horské kolo. Stěžuje si při tom, že by potřeboval dát sedačku výš, ale nemá k tomu potřebné nářadí. Minimálně dvacet let už k téhle úpravě není potřebné absolutně žádné nářadí. Nepředpokládám, že by tomu za deset let bylo jinak 😊
Hodnocení: 60%
Anotace:
Mirzova vize se vyplní 21. června 2034. Svět se náhle propadne do minulosti. Do dalekého pravěku. Lidé zhýčkaní moderními technologiemi jsou vrženi do světa tvorů, které doposud vídali jen v muzeu či na stránkách encyklopedií. Boj o přežití začíná.
Najde se mezi vyvrženci někdo, kdo dokáže tento tragický vývoj zvrátit? Co třeba dva nenadálí hrdinové – první z nich se dostal na samý závěr druhohor, druhý zůstal jakýmsi řízením osudu trčet v současnosti. Dali si za úkol obnovit v pravěku civilizaci a varovat svět 21. století před nastupující zkázou…
Jenže na druhohorní Zemi se nezadržitelně řítí její Nemesis – asteroid Chicxulub…
Informace:
Vydáno: 2023, Epocha (ČR)
Počet stran: 320
Jazyk vydání: český
Edice: Pevnost (122.)
Vazba knihy: měkká / brožovaná
ISBN: 978-80-278-0132-9
Jen malá poznámka ke svahu Kostí – nejde o ulici, ale spíš o kategorii „vodstva, pohoří, nížiny“, a tam pravidla říkají: Ve spojení dvou podstatných jmen, v nichž první jméno je v 1. p. a druhé ve 2. p., se píše první jméno s malým písmenem: údolí Gejzírů. Čili velké písmeno je tam správně.
A 21. 6. není rovnodennost, ale slunovrat. 🙂
Děkuji za vysvětlení svahu Kostí :-), i když mi to logiku nedává. Slunovrat opraven.