Ukázka: Leoš Kyša – Syndikát

Bazárek knih

Bazárek knih
Syndikát

Leoš Kyša
Syndikát
Vendeta 2024

Nečtu esemesky. Číst esemesky je jako používat dálnopis. Když sedím s někým v restauraci a slyším, jak mu pípá esemeska, čekám, kdy z koženého vaku vyloví pěstní klín. Ale Robin esemeskoval jako o život. Naučil se to na konci devadesátek, když dostal svou první nokii. Jezdíval prsty po displeji rychleji než skořápkář ve videích Janka Rubeše a odmítal s tím přestat. Byl esemeskový závislák. Teď mi jich poslal během deseti minut asi dvacet, než mu došlo, že si je nepřečtu, a pípl mi messenger.

Syndikat
Syndikát

„Kunda. Čti zprávy, když jsem na tebe naštvanej!“ obje­vilo se na displeji.

„Právě je čtu,“ napsal jsem.

„Esemesky, voe.“

Minimalizoval jsem okno facebooku, kde jsem jen tak tupě scrolloval, koukal na rádoby vtipný videa s Číňanama a statusy svých virtuálních přátel o politice, české poště a blížících se prezidentských volbách, otočil se v křesle a vy­táhl telefon. Nepřečtené esemesky tam byly asi od třiceti dalších lidí. Něco byly potvrzovací zprávy, něco nezobrazená přání k narozeninám, které jsem měl před dvěma měsíci, a pak cosi, co stejně nikdy neotevřu a je mi to jedno. Kdyby chtěl někdo něco důležitého, jednoduše by se druhý den ozval, co konkrétně a jak nutně po mně potřebuje.

Polovina Robinových zpráv začínala slovy: „Ses posral?“

„Ses posral? Reklama za tři sta táců? Kurva, nemáme na to.“

„Ses posral? K čemu to bude?“

„Ses posral? Fakt ses posral.“

„Ses.“

Poslední esemeska už měla jenom tři písmena. Evident­ně byl Robin natolik naštvaný, že zprávu odeslal, aniž by ji dopsal. Nebo si možná myslel, že stačí, aby mi zpráva je­nom pípla a upozornila tak na všechny předchozí. Ale mně nic nepípalo. Nesnášel jsem, když mi něco zvonilo nebo cinkalo nebo bzučelo. První, co jsem na novém telefonu vždycky udělal, bylo, že jsem vypnul všechna upozornění. Absolutně a navždy. Teda s výjimkou Karla.

Vytočil jsem Robinovo číslo. Nevzal to.

Robin totiž zase nesnášel telefonování, což bylo pro markeťáka lomeno manažera dost k ničemu. Při řízení fir­my o čtyřech lidech to ale ještě šlo. Všichni, s výjimkou mě, totiž esemesky četli.

Kliknul jsem na volání na messengeru.

„Ses posral, fakt.“

Kamera ukázala, jak Robin sedí u notebooku za stolem. Po pravé ruce poloprázdná láhev Old Wellu. Horní polovinu těla měl nahou, na té spodní, jak jsem doufal, aspoň trenýr­ky. Na devět v noci přijatelný dress code, ale Robin takhle chodil v těch největších pražských vedrech i v kanceláři. Pořád jsem mu říkal, že jestli někdy Marušku nasereme, půjde s tím rovnou do redakce A2larmu a budeme hvězdy dalšího dílu seriálu MeeToo Apoleny Rychlíkové nebo ně­jaké jiné aktivistické novinářky s kroužkem v nose, i když s výjimkou toho nestandardního dress codu se choval k za­městnancům vždycky seriózně. Pravda, občas se přitom drbal na koulích. Kromě Marušky jsme ale měli už jenom jednoho zaměstnance na poloviční úvazek, a to byl chlap, takže jeho případné pohoršení by mělo čistě estetický cha­rakter.

„O co jde?“ zeptal jsem se. Robin měl sklony hysterčit, i když nešlo o nic. Poslední měsíce, potom, co nám odešel jeden z investorů, se jeho hysterické záchvaty dostaly do fáze, kdy jsem je přestal vnímat a hlavně řešit.

„O peníze. Nemáme hotový produkt. Žádný zasraný řeše­ní pro koncovýho zákazníka a ty koupíš reklamní prostor. Proč, proboha? Na účtu máme teď už jenom sto táců. Dvě Maruščiny výplaty a hotovo. Nepočítám, že sám nemám na splátku hypotéky,“ dostal ze sebe nakonec.

Oči se mu leskly. Bylo to whiskou. A nejspíš taky tím, v jaké marnosti jsme se ocitli. Robin dřív šéfoval byznys ve velkých korporacích. Prošel AMI, Deloitama, KPMG, znal každý velký zvíře v branži a mohl si vybírat seniorské po­zice prakticky v každé zatracené korporaci, která vyváděla dividendy z Prahy do celého světa. Ale pak prohlásil, že ho nebaví říkat dokola „Ano, pane, jistě, pane, kdy vám můžu vlézt do prdele a počkat tam hezky v teple, až dostanu nějaké bonusy a zaměstnanecké akcie, pane?“, a pustil se do našeho startupu. Problém spočíval v tom, že po dvou letech jsme byli pořád start a rozhodně ne up.

„Já jsem žádnou reklamu nekoupil,“ řekl jsem hlasem tak klidným, jak jsem jen dokázal. Pozdvihl jsem přitom teatrálně obočí, abych i nonverbálně zdůraznil, že jde o ně­jaký nesmysl a on by se tedy mohl uklidnit.

„Uklidni se“ jsem mu ale samozřejmě neřekl, stejně jako bych to nikdy neřekl bývalé manželce. Nic člověka nevytočí tak, jako když mu někdo řekne „Uklidni se“. A Robin byl tak trochu moje manželka se vším všudy. Psal jsem mu častěji než vlastní dceři, hádal se s ním častěji než se svou bývalou a samozřejmě jsem s ním taky nespal.

Takže standardní manželství po dvaceti letech.

„A kde jsou teda ty prachy?“

„Jaký prachy?“ nechápal jsem.

„Tři sta táců, kurva. O nich mluvím celou dobu. Nečetl jsi ty esemesky?“ Celý se zatřásl, takže se buď rozklepal, nebo vzteky bouchl do notebooku a rozvlnila se jenom jeho kamera.

Nadechl jsem se a vytáhl mobil. Otevřel jsem George a počkal, až naskočí. Před několika hodinami z našeho účtu odešlo tři sta tisíc. Respektive nějakých dvě stě devadesát sedm tisíc, což byla asi částka včetně DPH.

„Co to, kurva, je?“

Tohle už jsem pronesl já. Díval jsem se na Robina, který mě sledoval přes obrazovku a nejspíš mu docházelo, že vážně netuším, která bije.

„Na to jsem se ptal Marušky. Zaplatila fakturu za rekla­mu,“ vysvětloval opatrně.

„Proč? Komu?“

Lapal jsem po dechu. Tohle byl vážně průšvih. Co pro jinou firmu byly drobné, pro nás představovalo likvidační částku. Robin mi neodpověděl.

„Tak ty prachy vrátí. Bez mé nebo tvé autorizace nemůže nic platit, přece,“ zavrčel jsem. Marušku přitáhl Robin ze své předchozí práce.

Bylo jí přes šedesát a v den, kdy odcházel z poslední korporace Robin, Marušku vyhodili pro nadbytečnost, což v překladu znamenalo, že je už moc stará, aby mohla praco­vat v sexy nadnárodní firmě, která jde s dobou. Ale účetní to byla brilantní.

„Dostala od tebe e-mail, že to má okamžitě zaplatit!“

Robin, který před chvílí zdánlivě vypadal, že se uklid­ňuje, na mě zařval tak, že by se to dalo sestříhat a vypustit jako gif s ambicí stát se globálním virálem.

Zavřel jsem na chvíli oči a pak otevřel svůj pracovní e-mail. Rozklikl jsem odchozí poštu. Poslední zpráva pro Marušku byla stará tři dny.

„Nic takového jsem neposlal.“

Robin mlčel.

„Roberte?“ Jeho skutečným jménem, z kterého vznikla přezdívka, již jsme používali už tak automaticky, že většina lidí ani netušila, že se ve skutečnosti nejmenuje jako zboj­ník z Locksley, jsem mu říkal pouze ve vážných situacích. Pořád na mě jenom hleděl. Měl povislá víčka a unavené oči. Přesto mu v nich obvykle jiskřilo stejné dětské nadšení ze života, jako když jsme se potkali na vejšce a on dělal basáka v kapele Prasečí krev.

Uměl zahrát jenom dvě melodie, což bylo pořád o dvě melodie víc než zbytek kapely, ale balil na to holky jak na běžícím pásu. Na basu a ten svůj kukuč. Jenže každá mla­dická jiskra se jednou ztratí. Stejně jako jeho vysportovaná postava. Vždycky hrál basketbal a chodil do posilovny, ale teď vypadal dost ochable. Nejspíš nervy, chlast a KFC. Pročí­sl si rukou vlnku ve vlasech, ohrnul spodní ret, a zaroloval ho pod zuby.

„Přece by mi nelhala,“ odsekl šišlavě a po chvíli normál­ně dodal: „Tři sta táců navíc není částka, kterou by kdokoliv příčetný defraudoval.“

Pokrčil jsem rameny. Ty prachy z našeho účtu byly fuč. A Maruška tvrdila, že je to za fakturu, kterou jsem jí po­tvrdil. A já nic nepotvrzoval. A žádná faktura nám přijít neměla. Nebylo moc nad čím přemýšlet.

„Zavolám do banky, aby to stopli,“ řekl jsem.

Robin jen zavrtěl hlavou.

„To jsem zkoušel. Prachy odešly na účet Robinette Lip­skie, s. r. o., ať je to, kurva, cokoliv,“ pronesl potichu.

„Kunda,“ vydechl jsem a přejel prstem po mobilu.

„Karle, potřebuji bolt. Tu nejlevnější variantu. Pojedeme na Zvonařku. Adresa k Robinovi.“

AI asistent v mém mobilu jenom odvětil: „Jistě, sire“ a hned nato dodal, že řidič, jehož arabské jméno dokázal vyslovit jenom on, bude dole za čtyři minuty.

Ani jsem se s Robinem nerozloučil. Zaklapl jsem note­book, hodil na sebe mikinu a vyrazil ze dveří. Od pracovní­ho stolu ke dveřím jsem to měl ani ne sedm metrů. Za tohle jednakáká jsem platil dvacet tisíc bez služeb, tedy prachy, za které mohl mít člověk mimo Prahu a Brno slušné tři plus jedna. Když jsem se rozváděl, nabídl mi Robin, abych šel bydlet k němu, ale mně bohatě stačilo, že jsem s ním trávil dny a večery, nemusel jsem ještě noci. Rozvedení jsme byli oba, akorát jeho žena si narazila jeho bývalého kolegu z korporace, který ji odvezl do jednoho ze satelitů za Prahou a pořídil jí dítě, psa, uklízečku a sklony k alko­holismu.

To moje bejvalka dál smrděla na Úřadu vlády, a jestli měla nějaký osobní život, jsem netušil. Stejně jako jsem to netušil o naší dceři, která se k ní nastěhovala, ale většinu času, pokud jsem věděl, trávila po kamarádech a někdy i u mě v tomhle jednakáká. Aktuálně se na zemi a na polním lehátku, který jsem koupil v armádním výprodeji, válel její batoh se zaschlým blátem na většině povrchu a srolovaný spacák začínající páchnout na celý pokoj. Ještěže byl už duben a dalo se větrat ve dne v noci. Alespoň k něčemu to globální oteplování bylo.

×××

„Objevil jsem nové informace o čínských agrodronech. Ko­likaminutové shrnutí chcete?“ vybafl na mě příjemný stro­jový hlas, když jsem se dostal o dvě patra níž.

Karla jsem si vytvořil sám, respektive jsem vykostil jednoho z volně dostupných AI asistentů a udělal si ho po svém. Původně se jmenoval Saturnin, ale míval sklony navazovat se mnou diskuse i v okamžicích, kdy mě slyšeli lidé, co jsme potřebovali, aby si mysleli, že jsem příčetný a má smysl investovat do mé práce, a tak jsem mu nechal původní charakter, ale přejmenoval ho na Karla. Dávalo to smysl už jenom proto, že jsem nechtěl po nikom házet koblihy. Faktem ale je, že tu sluhovskou servilitu odkouka­nou z britských detektivek jsem v jeho „genetickém kódu“ nechal.

„Žádné.“

Zdržel jsem se zavazováním tkaniček, takže jsem bral schody dolů po dvou.

„Je to důležité. Podle nich zvládli Číňané to, co vy…“

„Mlč.“

„Ano, pane.“

Karel měl několik úkolů. Kromě toho, že hlídal moje schůzky, životosprávu a pracoval na tom, abych se nezbláz­nil a nezapomněl na dceřiny narozeniny, spolupracoval se mnou i na vývoji našich služeb, hledal ve všech dostupných zdrojích cokoliv, co se týkalo naší práce, a měl mě infor­movat o každé novince v téhle oblasti. Teď jsem ale na špatné zprávy neměl vůbec náladu. Číňané vždycky přišli na něco, co nám ještě unikalo, ale pořád tady byly tech­nologické sankce a myšlenka na ně mě dokázala alespoň v tuhle chvíli uklidnit.

„Raději zjisti všechno o společnosti Robinette Lipskie, s. r. o.,“ požádal jsem ho a přeskočil tři schody.

Přitom mi luplo v levém koleni a trochu mě v něm i píchlo. Padesátka na krku a já si furt hraju na teenagera, pomyslel jsem si a opatrně došel ke vstupním dveřím. Bolt už čekal. Dobelhal jsem k němu, pozdravil, a zatímco se rozjížděl, nechal jsem se pohltit nějakou indickou hud­bou. O dvě minuty a asi tisíc slov, které zpěvák štěkal do kvílivého rytmu kadencí těžkého kulometu Browning ráže 12,7 milimetrů, později mi zavrněl mobil. Byl to Karel. Nic jiného nemělo vibrace povolené. Mohl se sám ozvat, pokud měl něco za úkol, ale já ho musel přijmout otiskem. To kvůli tomu „sire“. Udělal jsem to. A pak mi došlo, že ho přes hlučnou hudbu odněkud z Bengalúru vážně neuslyším. Přiložil jsem si ho k uchu.

„Zadanou firmu jsem neobjevil. Patrně došlo k chybě při zadání. Můžete, prosím, hláskovat jednotlivá písmena?“

„Naťukám ti to,“ rezignoval jsem a otevřel Karlovo jed­noduché rozhraní. Robin mi jméno firmy poslal v jedné z esemesek, tak jsem ji mohl jenom otevřít a zkopírovat.

„Firma neexistuje. Není v obchodním rejstříku. Nikdy ne­byla v obchodním rejstříku, není ani na internetu. Nikdy neexistovala,“ pronesl Karel prakticky okamžitě.

„Piča,“ zaklel jsem.

„Mám nějakou vyhledat?“

„Ne, proboha.“

Někdy jsem netušil, jestli si ze mě Karel dělá legraci, nebo ne, ale čím déle jsem s ním komunikoval, tím víc mi připomínal svou původní předlohu Saturnina. Ještě že se žádná má teta nejmenovala Kateřina.

Hlasitě jsem si povzdechl: „Vážně jsme se nechali obrat nejpitomějším scamem, který je starý jako internet sám?“

Ta otázka nemířila na Karla. Vlastně to ani nebyla otáz­ka, jen povzdech. Že je to nejbanálnější scam, mě napadlo hned, ale nějak jsem si to nechtěl připustit. Internet byl naše moře. Vyrostli jsme na něm. S Robinem jsme se sezná­mili na Hofylandu a až pak zjistili, že sdílíme stejné koleje, četli jsme Svět Namodro, znali všechny memy, které lidi pod třicet nechápali, pokud zrovna nešlo o Svatbu Jiřího Káry, a to poslední, co jsem kdy čekal, bylo, že mě obe­re takhle debilní scam – náhodná faktura, která přistane v e-mailu.

Jako když člověk ví všechno o předražených hrncích a podvodných zájezdech důchodců a pak si „výhodně“ kou­pí nože, které se lámou při dotyku se zeleninou, a přitom nadšeně vykládá sousedům, že to byla skvělá koupě a taky si užil tu cestu autobusem na Karlštejn.

„Ne.“

„Co?“

Zápor pronesl Karel. Vzal můj povzdech jako otázku pro sebe.

„Pokud skutečně přišlo potvrzení o tom, že má vaše účet­ní fakturu proplatit, nešlo o pitomý scam, ale propracovaný podvod. Jedna zpráva přišla na jeden firemní e-mail, druhá vypadala, že přišla z dalšího firemního e-mailu, aby zmátla příjemce první informace, tedy šlo o dva kroky. Většina internetových podvodů spočívá pouze v jednom kroku. Tím je bombardováno území, tedy náhodní hejlové, jak by řekl kdokoliv starší sta let a s minulostí v pražské galérce, v různých zemích a v různých jazycích, a čeká se, kdo bude natolik hloupý, aby bez ptaní a ověřování zaplatil.“

Karel měl samozřejmě pravdu, ale nic z toho mě neuklidňovalo. Pořád jsem si připadal jako pitomec.

„Podívej se, prosím, na dostupné informace o podobných scamech. Klasicky na jejich databázi, policejní zdroje, novi­nové články a také cokoliv ze zahraničních zdrojů. Já zatím zkusím přežít to indické kvílení.“

„Je to pákistánské kvílení. Konkrétně jde o známého zpěváka romantických písní s nacionalistickým podtextem Nusrata Fateha Ali Khana. Mohu jeho píseň přeložit.“

„Vyser se na to, Karle.“

„Předpokládal jsem to, sire,“ odvětil a konečně zmlkl.

Zastavili jsme na zadané adrese. Nusrat něco dál zpíval o velikém Pákistánu a mně v kapse zavibroval Karel. Měl už hotovo. Já se potřeboval nadechnout čistého vzduchu. Bylo asi deset nad nulou, což mi trochu vyčistilo hlavu. Zmáčkl jsem Robinův zvonek, a když mi zabzučely vchodové dveře, vešel jsem dovnitř.

×××

Všechno tady řvalo: „Máme prachy, vy zmrdi.“ Citlivě zre­konstruovaný dům voněl tak, jako voní čerstvé dřevo, nový nátěr a peníze. Přivolal jsem si výtah tichý jako nezdaněné víno a vyjel do sedmého patra. Robin tu vlastnil mezonet tři plus jedna, který si částečně koupil za prémie ze svých korporátních dobrodružství a částečně financoval přes hy­poteční úvěr. Celkem jsem chápal, proč hysterčí, že nemá na splátky. Taky by se mi odsud nechtělo stěhovat.

Od našeho videohovoru si buď natáhl trenýrky, nebo je měl na sobě, bohudíky, celou tu dobu. S ničím dalším se ale neobtěžoval. Vešel jsem dovnitř a pokračoval za ním do pracovny. Měl tam otevřený e-mail, který mu Maruška přeposlala.

Čus, proplať přednostně tu fakturu, co dneska dorazila. Je to výhodný jak prase. Robin je s tím ok. Na zůstatek na účtu nekoukej, zítra přijdou peníze od investora.
Jan

„Vypadá to jako od tebe. Pokud jsi to nebyl ty…“

Robin se po mně podíval koutkem oka, jako by doufal, že se mu ještě na poslední chvíli přiznám. Byl tak nervózní, že se ani nepoškrábal v rozkroku. Konečně jsem se posadil do koženého křesla, které stálo kousek od jeho pracovního stolu. Nad ním na zdi viselo několik cen z Marketéra roku. Nechal si je zarámovat do zlatých rámů. Vedle nich zůsta­lo prázdné místo s volným háčkem. Býval tam originál od nějakého moderního malíře první republiky. Myslím, že ho střelil, aby měl minulý měsíc na splátku. Radši jsem se neptal. V kapse mi zavibroval mobil.

„To je Karel,“ vysvětlil jsem a prstem přejel po displeji.

„Oceňuji, že na moje esemesky nereaguješ, ale sotva se ti ozve ta umělá kunda, hned ho přejedeš prstem, jako když normální člověk hladí frndu nadržený holky v Blue lightu ve tři ráno.“

Z Robina mluvil vztek, zoufalství a alkohol. Ale měl prav­du. Problém spočíval v tom, že Karel vždycky mluvil k věci a nemusel jsem řešit jeho emoce. Žádné neměl. Loni o tom vyšel velký článek ve Wiredu. Říká se tomu FrAIndship, tedy stav, kdy lidé dávají přednost před skutečnými přáteli svým virtuálním asistentům. Já jsem si Karla modifikoval sám, ale byl z toho hotový zlatý důl pro firmy, které lidem nakonfi­gurují nejlepšího asistenta a kamaráda pro jakékoliv využití. Ani se pak nelze divit, že k nim mají lidi lepší vztah než k jiným lidem. Bohužel jsme na tuhle vlnu nestihli naskočit a místo toho jenom bastlíme zemědělské drony s umělou inteligencí pro malé pěstitele. A doháníme Číňany…

„Dobrý večer, sire Roberte.“

Karel samozřejmě poznal Robinův hlas. A to, že o něm mluvil jako o umělé kundě, ho neuráželo. Nemělo jak. Byl umělý. A to druhé asi trochu taky.

„Naskenuji ti e-mail, který se tváří, že přišel z mojí adre­sy,“ řekl jsem a přejel mobilem Robinovu obrazovku.

„Odešel z vaší adresy,“ prohlásil po chvíli Karel.

„Co?“

„Odešel z vaší adresy a následně byl smazán a vysypán z koše.“

„Někdo se mi naboural do e-mailu a ty sis toho nevšiml?“

Karel několik sekund mlčel. Někdy jsem si představoval, že přemýšlí, tedy že vybírá odpovědi, které mě nenaštvou, nebo se možná odpovědět bojí, ale to byla jen klasická lidská reakce na AI, přisuzovat jí lidské emoce a způsoby uvažování. Karel přitom jenom skládal všechny možné va­rianty a vybíral tu nejlepší.

„Ne. Vypadalo to jako normální přihlášení z vašeho po­čítače. Heslo bylo správně vyplněno napoprvé.“

„Kdy se to stalo?“

„Včera v sedmnáct hodin a dvacet tři minut,“ odpověděl Karel.

„To jsme byli na večeři s Robinem,“ podíval jsem se na svého parťáka. Konečně se poškrábal na koulích. Z něja­kého divného důvodu mě to uklidnilo.

„Ty vole, necháváš si Karla vlízt všude, ale mně neodpo­vídáš na esemesky?“

Neřekl jsem nic.

„A vybírá ti i holky na tinderu, nebo jenom masturbuješ, když ti říká nějaký prasárny?“ pokračoval podrážděně, ale pak sám sebe zastavil. „Promiň, připadám si jako čurák.“

„Vítej v klubu,“ řekl jsem.

„Konkrétně v klubu, který obsahuje patnáct až dvacet tisíc stejně poškozených, podle mého odhadu,“ vložil se do věci Karel. Ani jeden z nás mu neodpověděl, ale i tak pokračoval.

„O podobném scamu se poprvé zmiňuje losangeleská policie ve svém veřejném hlášení z minulého týdne. O dva dny později přiznal americký poskytovatel firemních e-mai­lových účtů Firacorps, že se někomu podařilo nabourat do e-mailových účtů jeho klientů a potvrdit podobné žádosti o platbu. Vesměs šlo o malé firmy se zaměstnanci do pěti lidí.“

„Super. Nejsme v tom sami. Ale je nám to k hovnu, pro­tože peníze, počítám, odešly na Kajmanské ostrovy,“ zavrčel Robin.

„Ano, v těchto případech skutečně odešly peníze do daňových rájů na účty, které byly zrušeny během násle­dujících čtyřiadvaceti hodin. Pokud se podařilo dopátrat dalších plateb, tak šlo o řetězec nejméně sedmi bankovních převodů přes různě podezřelé účty po celém světě včetně Česka. Ve vašem případě ovšem nejde o zahraniční, ale tuzemský účet.“

„No jo, to má Kája pravdu. Má to koncové číslo mBank. Ale počítám, že to bude jenom zástěrka a účet zítra taky zmizí,“ předpokládal jsem. Přesto jsem Karlovi zadal, aby mi vytočil číslo jejich nouzové linky pro podvody.

Předtím, než to udělal, oznámil nám ještě jednu věc.

„Jsem jazykový model simulující inteligenci a jedním z mých úkolů je hledat různé pohledy na zadané téma a výsledky porovnávat a předkládat, abych…“

„Vyžvejkni se.“

Zase ten pocit, jako by se odhodlával k odpovědi.

„Předpokládám, že jste seznámeni s konceptem anagra­mu?“ odpověděl nakonec poněkud tajemně.

„Jo, kobyla má malý bok nebo tak nějak,“ mávl rukou ve vzduchu Robin, jako by chtěl zahnat imaginární mouchu letící kolem jeho hlavy.

„To je palindrom, anagram je…“ opravil jej Karel.

„Přesmyčka,“ vydechl jsem dřív, než stačil Robin po Kar­lovi něco vyštěknout.

„Název společnosti Robinette Lipskie se dá celkem vě­rohodně právě jako anagram vyložit.“

„A znamená to?“ povytáhl jsem překvapeně obočí.

Karel se zase jakoby odmlčel a po dramatické pauze řekl: „Polibte si, kreténi.“

leos kysa
Leoš Kyša

Anotace:

Tohle není sci-fi. Tohle je příběh, co se stane. Kriminální.

Nový detektivní příběh z pera autora Sudetenlandu. Příběh z budoucnosti tak blízké, že než knihu dočtete, určitě se stane. Možná, že každému z vás.

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*



Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..