Simon Hawke
Polaris 2004
Popáté a naposledy nás Simon Hawke nechává nahlédnout do neradostné budoucnosti, kde se cestování časem stalo prostředkem k řešení konfliktů mezi jednotlivými národy. I nyní se však cosi zvrtlo a členové Temporálního sboru mají plné ruce práce s napravováním možné časové poruchy.
Jak už název napovídá, ocitá se v centru dění ponorka a to ne ledajaká. Vostočnaja slava patří k chloubám sovětské vojenské mašinérie a její jaderný arzenál dělá vrásky na čele nejenom lidem z mnoha zpravodajských služeb, kteří jsou jejími současníky, ale nyní i plukovníku Forresterovi, který je velitelem 1. divize, nejelitnější jednotky Temporálního sboru. A není se co divit, 12. listopadu 1993 byla ponorka unesena a vydala se na nepředvídatelnou cestu časem.
Znovu se setkáváme s hrdiny předchozích knih, Lucasem Priestem, Finnem Delanym a André Crossovou, kteří byli pověřeni nelehkým úkolem, dostat se ponorce na stopu a pokusit se jí navrátit do odpovídajícího časového období. Poté co se dokáží přemístit do odpovídajícího času se k nim přidávají další dva společníci – harpunář Ned Land a v té době již známý a slavný spisovatel Jules Verne.
Již v dřívějších recenzích na předchozí díly z cyklu Časoválky jsem se zmínil o tom, že dlouhodobě okupují přední místa v žebříčku časopisu Ikarie o nejhorší knihu. A dlužno podotknout, že s výjimkou prvního dílu Gambit Ivanhoe také právem. I proto jsem přistupoval k Manévrům Nautilu s velkým despektem.
Zpočátku nenabízí kniha nijak skvostný rozjezd. Úvodní porada 1. divize je příliš rozvleklá a nedaří se jí vyvolat ve čtenáři opravdový pocit hrozícího nebezpečí. Také popis únosu ponorky vyvolává spíše úsměv na rtech a hodně vypovídá o autorově názoru na stav ozbrojených sil Sovětského svazu ( i když ten je možná oprávněný ). Ani způsob, jakým se členům temporálního sboru podaří v proudu času a na rozlehlých mořských pláních narazit hned na první pokus na hledanou ponorku, není nijak oslňující a uvěřitelný.
Obrat k lepšímu nastává teprve ve chvíli, kdy se do děje plně zapojí postava Julese Vernea. Tohoto spisovatele vykreslil Simon Hawke jako sympatického, lehce potrhlého chlapíka, jehož zvídavá mysl je otevřená novým myšlenkám a nápadům. Také harpunář Ned Land, hrdina z Verneovky 20 tisíc mil pod mořem, děj oživí a přes svůj skepticismus a počáteční nevíru v poslání vojáků temporálního sboru, jim je nakonec v rozhodujícím okamžiku neocenitelnou oporou.
Úplný závěr knihy opět lehce pokulhává. Hlavně proto, že si pan Hawke znovu nechal otevřená zadní vrátka pro další pokračování.
Protože neočekávám příchod dalších dílů na náš knižní trh, pokusím se pár slovy shrnout celý cyklus Časoválek.
Bezkonkurenčně nejlepší a opravdu skvělý je první díl Gambit Ivanhoe. Na popis veselé kopy zbojníků pod vedením ušlápnutého Robina Hooda ani na popis sexuálně nenasytné „ctnostné panny“ Marion opravdu nelze zapomenou. Pak už šlo všechno bohužel z kopce. Spiknutí správců času odehrávající se v době čtyř mušketýrů a jejich cesty pro diamantové závěsky na dvůr vévody Buckinghama šlo kvalitou tak strmě dolů, že je až neuvěřitelné, že se jedná o knihy stejného autora. Případ bedrník byl lepší jenom proto, že pod úroveň Spiknutí již opravdu nelze klesnout a o Pomstě na Zendě lze říci to samé. Poslední „časoválkové“ dobrodružství Manévry Nautilu se tak staly druhou nejlepší knihou celého cyklu, ale kvalit Gambitu nedosáhly ani náhodou.
Ve zkratce se tak dá napsat, že kdyby vyšel pouze první a pátý díl, byli by spokojeni všichni. Autor by si nepokazil reputaci, vydavatel by neprodělal a čtenáři by si nespílali za zbytečně vyhozené peníze.
Přidejte odpověď