Karolina Francová
Triton 2008
Do světa agenta JFK vstoupila první autorka a vzhledem k tomu, že tuto sérii má na svědomí Triton, není ani velkým překvapením, že se jí stala právě Karolina Francová. Tato autorka totiž již několikrát uspěla v literární soutěži pořádané tímto vydavatelstvím vydala pod jeho křídly již tři romány.
Jak se tedy autorka vypořádala se vstupem do rozjetého vlaku této série? Po svém.
Nikita Bernstein není agentkou se speciálním výcvikem, ale vědeckou pracovnicí, která nastoupila na místo profesora van Wondera. Ke své smůle ale s jedním s agentů sdílela lože a právě tehdy byla nakažená záhadnou nemocí, na jejímž konci čeká neodvratná smrt. Rozhodne se proto vyhledat a požádat o pomoc toho, kdo prošel již řadou nebezpečných misí, ale koho zároveň bytostně nesnáší. Tím „šťastným“ není nikdo jiný než starý známý John Francis Kovář. Ačkoli se navzájem nemusí, sází Nikita vše na jednu kartu, lépe řečeno na jednu poznámku v Kovářově psychologickém posudku – má zvláštní slabost k ženám.
JFK je opravdu gentleman každým coulem, a tak žádost o pomoc samozřejmě vyslyší. Společně pak prochází časoprostorovým fantómem do světa, odkud si Nikitin milenec přinesl podivnou chorobu. Na konci tunelu je však nečeká pevná zem, ale koupel ve slané mořské vodě, která naráží na podivnou hráz z geneticky upravených korálů nedaleko středočeského Mělníka. Globální oteplení je zkrátka prevít a tak mnoha Čechům v tomto paralelním světě splnila jejich touha po mořském pobřeží.
Jedinou autorčinou knihou, kterou jsem do této chvíle četl je román Arien z roku 2003 a nebýt vstupu Karoliny Francové do série o agentu Kovářovi, na dlouhou dobu by u toho nejspíš i zůstalo. Ke knize jsem přistupoval hodně opatrně a bez očekávání. Teď bych rád napsal, že jsem byl příjemně překvapen, ale bohužel nemohu. Děj Věku mloků plyne pomalu a ploše, bez neočekávaných zvratů a překvapení. Nikita není ani zdaleka tak nosnou postavou, jakou byla Andrea de Villefort v Dámské hře a přes několikrát zdůrazňovaný odpor k osobě JFK, se tak vlastně ani nechová.
To ,co se táhlo jako šňůra románem Arien a co mě spolehlivě odrazovalo od dalších knih Karoliny Francové, byla jakási romantická představa o citech, které dřímají v hlavě hlavní záporné postavy. Není nic otřesnějšího, než když lord X-Hawk zamilovaně hází očima. Celý příběh tak vyznívá jako snaha polidštit hlavního záporáka, který v dosavadních dílech působil jako strůjce veškerých neštěstí na všech paralelních světech.
Kniha Věk mloků však kromě stejnojmenného příběhu obsahuje ještě jeden, kratší povídku Zřídlo moci. V hlavní roli se tu opět představí lord Xavierus Hawk, ještě coby studující mladíček, který ale už v té době skvěle zvládá schopnost manipulovat se svým okolím. Povídka vlastně vypovídá o tom, co předcházelo vzniku samotné agentury Equilibri Ferrarius a proč je Andrea de Villefort svému úhlavnímu nepříteli zavázána.
Vzhledem k tomu, že se jedná vlastně o jakýsi prequel, který předchází celé sérii, je jasné, že se zde JFK nemůže objevit. A svět div se, tahle povídka najednou funguje. Čtivost oproti prvnímu příběhu jde závratně nahoru, všechno do sebe zapadá, nuda tu nemá místo a jednání postav má hlavu a patu. Pokud by celá kniha vypadala jako Zřídlo moci, neměla by absolutně chybu.
Závěrem lze napsat, že takřka šedesáti stránková povídka Zřídlo moci je důvod proč byla tahle kniha vydaná a Věk mloků je jen jakousi vatou, která natáhla počet stran na nakladatelem požadovaný počet. Jako samostatná kniha by tenhle díl série neobstál, ale vzhledem k tomu, že se jedná právě o část seriálu určitě si najde místo u všech, kteří osudy paralelních Zemí a dějů sledují. Je přece nesmysl narušit si číslování.
Přidejte odpověď