Armáda mrtvých

William King
Polaris 2008

Rikovi přátelé musí čelit armádě oživlých mrtvol, ale on sám má jiné starosti: začala se o něj zajímat inkvizice. Ne že by k tomu neměla dobrý důvod; pokud by se jim podařilo zjistit, že je Stínokrev a potomek mocného stoupence knížat Stínu, jeho osud by byl zpečetěn. Stejně jako osud jeho patronky Asei, která se jej přes přísný zákaz rozhodla vyučovat magii.
Brzy se však objevuje větší hrozba. Zdá se, že se někdo snaží otevřít bránu na Al’Terru – bránu, kterou do světa vstoupí Stín ve své nejstrašnější podobě. A pokud se tak stane, ovládnou Gaeiu ti terrarchové, kteří nepovažují lidi za víc než dobytek určený k rychlé spotřebě. Válka mezi Taloreou a Temnou říší je nevyhnutelná. Armáda vyráží na východ, vstříc mocnému nepříteli, moru, hladu a armádě mrtvých. Čtvrtá, závěrečná část Terarchského cyklu z pera duchovního otce Gotreka & Felixe.[anotace]

Kharadreja byla dobyta Talorejci, ale nikdy z místních je nevidí příliš rád. Rikovi, míšenci lidské ženy a terarchského temného mága, se totiž nepodařilo ochránit khadrejskou královnu Katheu. Situace je pro něj o to horší, že jejím vrahem byl právě jeho otec Malkior, ze kterého se stal služebník Stínu. Jen díky moci, kterou disponuje jeho patronka a jedna z nejstarších terarchských šlechtičen Asea, se ještě nestal obětí intrik a je stále naživu. Do hlavního města Khadreji však míří obávaný inkvizitor a jeho hlavním cílem je prověřit, co všechno stojí za Rikovou strmou cestou vzhůru, a to ani netuší, že díky svému otci zdědil Rik schopnost procházet stíny.
Jen málo klidu si užili příslušníci Královnina sedmého pěšího pluku, pícovníci pod vedením poručíka Sardeka, než se jejich armáda znovu vydává na pochod vstříc rozhodujícímu střetu s vojskem Temné říše. Zemí kolují podivné zvěsti o mrtvých vstávajících ze svých hrobů, kteří se připojují k nepřátelské armádě Sardeji. Čím déle cesta trvá, tím je jasně, že tentokrát se Talorejcům do cesty postaví i ta nejtemnější magie.

Dlouhou, předlouhou cestu urazili hlavní hrdinové od chvíle, kdy se poprvé objevili v prvním díle Terarchského cyklu Andělé srmti. Jejich cesta nebyla však dlouhá ani tak v zeměpisném nebo časovém slova smyslu, ale především z pohledu vývojové cesty jejich charakterů. Žádný z hlavních hrdinů nezůstal totiž nepoznamenán vývojem událostí a společně prožitým nebezpečím a žádný z nich není v tuto chvíli stejný jako na začátku. Největší proměnou prošel samozřejmě Rik, který se z klášterního chudobince, zlodějského gangu dostal k armádě a odtud díky svému dlouho skrytému dědictví až do stínu jedné z nejmocnějších osob Talorejské říše. Stejně tak jako je smíšený jeho původ, zůstává rozporuplná i jeho mysl. Neustále v něm soupeří lidská stránka a temné umění Stínokreva a požírače duší, které hrozí pohltit jeho vlastní osobnost.
Až překvapivě mnoho prostoru je tentokrát věnováno i Rikově nevlastní sestře. Tamara měla to štěstí, nebo smůlu chcete-li, že byla od malička vychovávána v temném stínu svého otce a připravována na úkoly související s jejím nadáním Stínokrva. Tamara je tak v této knize tou, která musí řešit nejvíce myšlenkových rozporů a na jejíchž činech stojí a padá osud obou říší.

Terarchský cyklus byl původně proklamován jako trilogie, o čemž svědčí podtitul na obálkách všech třech prvních knih. Závěr třetího dílu však nechával spoustu prostoru pro děj a mnoho nedopovězených příběhů. Dopsání čtvrté knihy tyk bylo dle mého názoru celkem logickým krokem.
Kniha samotná má celkem svižný spád, čemuž napomáhá i členění na poměrně krátké kapitoly. Autor svým hrdinům nedopřává ani chvíli odpočinku a neustále je popohání od jedné akce k druhé. Občas ale na mne příběh působil příliš zkratkovitě a zjednodušeně ( průnik Asei, Tamary a Rika do nejpřísněji střeženého paláce a místnosti v Sardeii ) a nejspíš i proto mi kniha připadala jen jako epilog k předešlé trilogii. Ovšem i tak se jednalo o čtení, které nabídne živoucí hrdiny, kupředu pádící příběh a ani chvilku nudy.