Antonín Thurnwald
Epocha ( edice Pevnost ) 2009
Kulhavý bůh I.
Arthur Waldhorn pracuje ve stínech. Umí zajistit leccos a pro leckoho. Málokdy se mu však stává, že jej chce zákazník zavraždit, a ještě méně vstupují do jeho života agenti, tajné služby a mafiánské klany. A jako by to nestačilo, navíc ještě upíři, starší rasy a další podivné bytosti. Počet Arthurových nepřátel roste stejně jako počet záhad v jeho životě. Zdá se, že se všichni zajímají právě o něj, aniž on sám tuší, kým vlastně ve skutečnosti je…První část ze dvou. [anotace]
Arthur Waldhorn zažívá pocit z dobře odvedené práce, když má v soudní síni možnost sledovat, jak přispěl k doživotnímu odsouzení mafiánského právníka, který se podílel na krytí prodeje drog a zneužívání dětí. Další blažené pocity zažívá zanedlouho, když od svého švédského zaměstnavatele přebírá šek za dobře odvedenou práci. Arthurovi pocity však začínají pomalu ztrácet na libosti, když je krátce po schůzce se svým klientem napaden dvěma muži. A útok to není osamocený. Navíc, ve chvíli, kdy v kapse jednoho z útočníků zahlédne švédské noviny, začíná tušit, že něco hodně, ale opravdu hodně špatně. Od té chvíle se tohle pražské soukromé očko veze tobogánem akce a zažívá setkání, o kterých by ještě před pár dny přísahal, že nejsou možné.
Kniha Antonína Thurnwalda Štvanice, první část cyklu Kulhavý bůh, vyšla jako knižní příloha dubnového časopisu Pevnost, jehož stěžejním tématem byl Jiří Kulhánek. Samotná Pevnost sice nepřinesla na toto téma nic nového, o to více jsem byl zvědavý na samotnou knihu, která v krátkém autorově profilu na zadní straně obálky popisuje v ní obsažený příběh jako „svébytná variace na dílo v současnosti nejpopulárnějšího tuzemského spisovatele fantastiky, Jiřího Kulhánka.“
A? Je to pravda? Ano! A teď bych mohl s klidným svědomím skončit s konstatováním, že pokud už máte načtený Noční Klub z paměti, Vládce strachu můžete recitovat i při půlnočním probuzení a nedočkavě čekáte na další mistrův opus, můžete začít s klidem načítat i tento cyklus. Je to opravdu „kulhánkovština“! Přesto přidám ještě pár slov.
Díky jasnému odkazu na Jiřího Kulhánka v již zmiňovaném profilu jsem věděl do čeho jdu a na rovinu musím napsat, že jsem nečekal nic extra. I z toho důvodu jsem absolutně nebyl zklamán v některých případech jsem zažil dokonce příjemné překvapení. Ve Štvanici naleznete hlavní výcuc z Kulhánkových knih: hláškující hlavní hrdina je zpočátku na určitém levelu ohledně svých dovedností, aby zpočátku dostával za uši a postupně se zdokonaloval; svět ve kterém se kniha odehrává není tak zcela náš; akce je břitká a jak se patří krvemilná; ne všichni bytosti jsou lidského původu; a konečně, podíváme se i do orientu.
Antonín Thurnwald zkrátka vzal jednu z mých, a jeho patrně také, knih, přidal několik ingrediencí a přetvořil si ji k obrazu svému. Výsledný koktejl rozhodně nemá ambice být filozofickým traktátem, ale jedná se o poctivě odvedenou práci, která se žene kupředu nezadržitelným tempem a skončí dřív než se nadějete. Je sice pravda, že za pár týdnů asi budete mít problém vybavit si, co všechno se zde odehrávalo, ale dle mého názoru to není vůbec na škodu. Alespoň budete moci Štvanici absolvovat znovu.
Přidejte odpověď