Písně čarodějky II: Hon na lišku (recenze)

Čarodějka Moire byla zvolena představenou Bratrstva, ale stejně pevné jsou její vazby k Layele, sektě válečných čarodějů. Přesto není šťastná. Vztah s Desmondem, jejím přítelem a milencem, prochází těžkou zkouškou, navíc čelí neustálým útokům ze strany neznámého nepřítele.
I proto se Moire rozhodne zúčastnit bojů v Posensku. Čarodějka, nejistá si sama sebou, zuří a její hněv si nezadá s řáděním živlů.

Na sérii povídek o Moire a Desmondovi a na román Nakažení navazuje Petra Neomillnerová knihou Hon na lišku, další temnou fantasy, která je zároveň prostřední částí trilogie Písně čarodějky.(anotace)

Moire, už jako představenou Bratrstva, nepotkáváme na úvod druhé knihy trilogie Písně čarodějky v příliš dobré náladě. Na shromáždění, kterému z titulu své funkce předsedá, se přítomní čarodějové ne zrovna přátelsky pokouší popasovat s tím, že wasaheimský Zyraw je jen stínem jejich předchozího působiště, a že pro všechny zde není dost práce a tím pádem ani dost peněz. Rozpravu vede Moire tak ji známe – přímo, na rovinu a bez servítků. Řečeno diplomaticky, diplomacie není její silnou stránkou. Navíc ani její vztah s Desmondem není tím, čím býval a na náleadě jí nepřidají ani neustálé útoky, se kterými se musí potýkat. Není se proto ani čemu divit, když kývne na nabídku layelských a po jejich boku se zapojí do bojů v Posensku. Začíná se tak roztáčet vír vražedných událostí a nikdo si nemůže být jistý životem.

Stejně, jako když jsem četl knihu poprvé hned po jejím vydání, měl jsem i teď velký problém s tím, abych si zařadil jednotlivá jména, kterých se v ději hned od začátku objevila nebývalá spousta. Jednotlivé postavy se tu prostě zjevují, jakoby to byli vaši stáří známí, se kterými jste se rozloučili teprve včera, a přiřadit si ke jménu odpovídající „tvář“ trvá v některých případech opravdu dlouho. Čtyřletý odstup od vydání prvního dílu byl prostě příliš velký.
Poznámka: Takhle bych to napsal před těmi čtyřmi lety. Částečně (nebo snad zcela?) si za to můžu sám, protože zcela programově nečtu anotace. Kdybych to byl býval udělal, zjistil bych, že Hon na lišku navazuje i na povídkovou knihu Rudovlasá, cesta čarodějky a tím pádem bych si rozhodně přečetl i tu. Takhle mi nezbývá než konstatovat, že všechny postavy nakonec své tváře získají a možná doporučit všem čtenářům závěrečné knihy trilogie, kterou je Zjizvení, dát si opáčko i Honu na lišku.

V recenzi na úvodní díl trilogie (zde) jsem mimo jiné napsal, že „Autorka svůj svět opravdu vystavěla v temných tónech a svým hrdinům dopřává jen velmi málo prostoru ke všedním radostem“ a toto tvrzení bezezbytku platí i pro tuto knihu. Dalo by se klidně i napsat, že Petra Neomillnerová ještě přitáhla šrouby. Moire, která je celkem pochopitelně hybnou silou příběhu, totiž neprožívá nejšťastnější období a už dávno není tím bezstarostným liščetem jako dřív. Svět viděný z jejího pohledu je kruté a nelítostné místo, je plný bezbřehého násilí, kde smrt doslova číhá na každém kroku a slitování je těžce nedostatkové zboží. Příběh sám o sobě naprosto splňuje definici temné fantasy, kdy nějaká temnota je až na pár výjimek opravdu v každé postavě.

Petra Neomillnerová vykreslila drsný svět, který má svojí vnitřní logiku a funguje naprosto skvěle. Hon na lišku není jen oslím můstkem k závěrečné knize trilogie, jak se to některým autorům občas stává, ale plnohodnotným příběhem, který i samotnou Moire posunul dál a postavil před ní další výzvy.
Mojí osobní výzvou pak bude začíst se co nejrychleji do dalšího dílu, dokud vím kdo je kdo, abych si tentokrát užil knihu od samého začátku.