Miroslav Žamboch
Klub J. Vernea 2003
Do galerie Žambochových bijců přibyl tímto románem další. Bakly, syn kováře upáleného za čarodějnictví, šestnáct let chodí po světě a přijímá ty nejpochybnější zakázky jen proto, aby každého půl roku splácel mzdu mlčení za sebe i za své sourozence. Děti a manželky čarodějů totiž také končily na hranici – pokud si nekoupili odklad…
Baklyho závazek pomalu končí, a on přijímá poslední – aspoň si tak myslí – zakázku, zdroj prostředků pro závěrečnou splátku. Na Zvonovém poloostrově, pozůstatku magických válek, je Zóna, nejenom jménem hodně připomínající naše současné free zones. Císař ji zřídil proto, aby se tam praly špinavé peníze a přitom plnily imperiální pokladnice. Hrabě Drexler Belfonte tam poslal svého syna, aby se připojil k mnoha dalším šlechticům, oprávněným podnikat v Zóně – a po čase zjistil, že ekonomika tohohle podniku je nějaká podivná. Bakly má doprovodit geniálního účetního Ochinota (v současné terminologii bychom řekli, že jeho specializací je interní audit a kontroling) a chránit Belfonteho ratolest.
Bakly žije – či spíše ne-žije – pouze pro svůj dluh a je připraven zemřít v okamžiku, kdy jej splatí. Ten okamžik se ale stále protahuje a odkládá – když už má k dispozici potřebné peníze, něco se – čirou náhodou, jak jinak – přihodí a zase mu chybí prostředky. Nabírá proto různé kšeftíky, které s jeho hlavním zaměstnáním nemají nic společného (vlastně ano – tak trochu jsou namířené proti synovi jeho zaměstnavatele) a čas od času dokonce pracuje naráz pro obě znepřátelené strany podsvětí Zóny. Do toho vstupují jeho dlouholetí nepřátelé – organizace Stínů, na které nestačila ani jeho rychlost a síla, a vzpomínka na ně ho nutí každý večer usínat pod anestetickým účinkem několika lahví kořalky.
Bakly je vyhořelou osobností, neustálé zabíjení na kšeft ho okoralo dokonalým způsobem, často musel zabíjet lidi, kteří mu byli sympatičtí. Ženy v jeho životě – to jsou prostitutky na jednu noc. Jeho heslem ve vtahu k nim, ale i k mužům, je nebýt zavázán. Má k tomu dva důvody – jednak tím kompenzuje svoji vlastní zavázanost, jednak si tím zajiš?uje klidné svědomí – nikdy neví, kdo si u něj objedná čí vraždu a tak ke všem svým obětem může přistupovat stejně, vždy? nikomu nic nedluží. Aspoň tak si to namlouvá a tak se představuje i čtenáři.
Je-li pravda. že do každé knihy autor dává kus své osobnosti, pak tímto románem o sobě Mirek Žamboch říká mnohem více, než ve kterékoliv své předchozí práci. Navíc mi připadá, jako kdyby tentokrát byl o něco více více soustředěn na sebe, než na čtenáře. Vynikajícím způsobem vykreslené prostředí je totiž plné jakýchsi nočních můr – důsledků minulosti – a zároveň i ideálů a pocitů, které silně kontrastují s inzerovanou Baklyho citovou prázdnotou. Výsledek zachovává žambochovské standardy, proti Seržantovi to ale není krok vpřed, ale spíše stranou.
Napsal: Petr Pagi Holan
Přidejte odpověď