Lucie Lukačovičová
Epocha 2022
„Použij cokoliv, co funguje, a přežij!“ – to je heslo lovců monster.
Benedikt je lovec samotář, který mezi své přátele a spojence počítá nejčastěji nestvůry či duchy. Není proto vůbec nadšený, když musí přistoupit na spolupráci s loveckou organizací Azyl. Jenže mu nic jiného nezbývá, jestli má mít naději na úspěch při vyšetřování vraždy exorcisty a zmizení ducha. Případ ho zavede ze současné Prahy do Španělska a k setkání s temperamentní lovkyní, která touží po pomstě. (anotace)
Don Alejandro, jak jméno napovídá, španělský vymítač a lovec duchů, jehož dovedlo pátrání až do uliček stověžaté Prahy, byl sám uloven a vymítnut. nedaleko Týnského chrámu. A jeho zkrvavená mrtvola tak připraví představenému pražského Azylu nepříjemnou porci problémů. Se španělovou smrtí však souvisí i zmizení Gabrila, dobrého to strážného ducha Benediktova, toho času stále odpadlíka z azylových řad. Za poslední rok se však jejich vzájemné vztahy zlepšily, a tak pomoci, kterou v sídle Azylu při pátrání po Gabrielovi žádá, se mu dostane. Spolu se svým mladším bratrem a golemkou Yissl se tak vydává do Španělska, aby doprovodil Dona Alejandra na jeho poslední cestě a pokusil se zapátrat po osudu jeho nehmotného přítele.
Morálka je soukromý a nákladný luxus. (str. 9)
Na úvod, i když jen na rozjezd, přivádí autorka na scénu opět některá pražská strašidla – Jeptišku z Týnského chrámu, Turka z Ungeltu i novopečeného strážce Ďáblického hřbitova. Španělských strašidel si však čtenář užije daleko více a jsou to postavy více než zajímavé. Tenhle, vlastně náš, svět je nadpřirozenými bytostmi totiž doslova protkán. Pro toho, kdo má dar vidění, tak skýtá mnoho možností k nečekaným setkáním. A hrdinům této knihy se jich nabídne vskutku nebývale mnoho.
Lidi po smrti občas zahořknou. (str. 34)
Čepel Azylu jsem si užíval od samotného začátku. Nejspíš pomohlo, že jsem plynule navázal na předchozí díl a věděl tak, s jakou společností se nejspíš setkám. Navíc čtveřici hlavních hrdinů rozšířila sympatická španělská exorcistka, kterou autorka dokázala skvěle vylíčit a na jejím osudu tak trochu nakopává zadek mužské nadřazenosti, když si Doňa Mireya hraje na mužském písečku, navíc v organizaci sešněrované katolickou tradicí.
Další skvělou „ženskou“ postavou je golemka Yissl. Na kus „vypálené“ hlíny prokazuje místy až neuvěřitelnou empatii a rozhodně by si v další knize zasloužila víc mísa. Jako nenapravitelný romantik si říkám, jestli by se s tím jejím bezdušovým tělem nedalo přeci jen něco udělat. Snad příště.
To, čeho jsem se dožadoval v recenzi předchozí knihy, jsem se dočkal. Čepel Azylu je rozhodně napínavější i akčnější něž předchozí kniha. Nejspíš je to dáno tím, že hlavní záporák je o několik levelů výš. Na druhou stranu dokáže autorka děj skvěle odlehčit tu vtipem, tu lehkou ironií a obojího vkládá do příběhu přiměřeně. Zkrátka a dobře, kniha je skvěle propracovaná a je za ní vidět velký kus práce, příprav a znalostí. A v podstatě jí nemám co vytknout. Snad jen, že jako zapšklý recenzent bez kouska literárního talentu, bych to v příštím životě napsal líp.
A v neposlední řadě bych ještě vyzdvihl obálku Jany Šouflové, která skvěle koresponduje s dějem a jen ten, kdo knihu přečte, si dokáže vychutnat všechny detaily.
Hodnocení: 80% – Protože chci další, lepší díl, a pak ještě alespoň jeden
Vydáno: 2022, Epocha (ČR)
Počet stran: 400
Jazyk vydání: český
Edice: Pevnost (118.)
Autor obálky: Jana Šouflová
Vazba knihy: měkká / brožovaná
ISBN: 978-80-278-0090-2
Přidejte odpověď