Hannah F. Whitten
Dobrovský 2022
Kapitola první
Dvě noci před tím, než ji poslali Vlkovi, si Reda oblékla
šaty barvy krve.
Jejich barva se odrážela na tváři jejího dvojčete, Nei, která jí zezadu
urovnávala závoj. Teď se zmohla jen na váhavý úsměv stisknutými
rty. „Moc ti to sluší, Redo.“
Reda si rozkousala rty do krve, takže když se pokusila opětovat
sestřin úsměv, kůže se jí příliš napjala a praskla. Na jazyku ucítila
ostrou kovovou chuť.
Nei si nevšimla, že sestře ret krvácí. Byla oblečená v bílém, stejně
jako všichni ostatní ten večer, a černé vlasy měla svázané stříbrnou
páskou, symbolem Prvorozené dcery.
Urovnávala sklady Rediných šatů a po tváři jí přebíhaly různé
emoce: obavy, vztek, hluboký smutek. Reda na ní vždycky všechno
poznala. Nei před ní nedokázala nic skrýt už od doby, kdy spolu sdílely
jedno lůno.
Nakonec se Nei rozhodla pro prázdný, milý výraz, aby nic z toho,
co cítí, nedala najevo. Zvedla ze země poloprázdnou lahev vína a naklonila
ji směrem k Redě. „Už ji asi můžeš dopít.“
Reda se napila rovnou z lahve. Když si pak otřela ústa hřbetem ruky,
na kůži jí ulpěla červeň, kterou měla namalované rty.
„Chutná?“ Nei si vzala lahev zpět. Nervózně ji obracela v rukou, ale
mluvila veselým hlasem. „To víno je z Meducie. Raffeho otec ho poslal
jako dar Chrámu, něco navíc k modlitební dani za dobré počasí pro
plavbu. Raffe ho štípnul. Říkal, že normální daň by měla na klidné
moře bohatě stačit.“ Neradostně se zasmála. Křehce, suše. „Taky říkal,
že jestli ti něco pomůže přečkat dnešní noc, tak tohle.“
Reda se zabořila do jednoho z křesel u okna, takže se jí zmuchlala
sukně, a hlavu si podepřela pěstí. „Na tohle by nestačilo všechno
víno světa.“
Neiina maska předstírané bezstarostnosti najednou spadla. Chvíli
seděly mlčky.
„Pořád ještě můžeš utéct,“ zašeptala Nei. Rty se jí téměř nehýbaly
a oči měla upřené na prázdnou lahev. „Raffe a já tě budeme krýt.
Dnes v noci, když všichni…“
„Nemůžu,“ vypálila Reda prudce. Ruku nechala s plesknutím spadnout
na opěrku. Opakovala to už tolikrát, že už to nedokázala říct
uhlazeným hlasem.
„Jasně že můžeš.“ Nei sevřela lahev pevněji. „Ještě se ti ani neobjevilo
Znamení a narozeniny máš až pozítří.“
Reda se mimoděk dotkla rudého rukávu, který zakrýval její bílou,
neposkvrněnou kůži. Od svých devatenáctých narozenin si denně
prohlížela paže, jestli už se Znamení objevilo. Kaldenore je dostala
hned po narozeninách, Sayetha v polovině devatenáctého roku života,
Merra jen pár dní předtím, než jí bylo dvacet. Reda je ještě neměla,
ale byla Druhorozená – přislíbená Divému lesu, přislíbená Vlkovi,
svázaná dávnou dohodou. Ať už se Znamením, nebo bez, za dva
dny musí pryč.
„Zase ty příběhy o příšerách. No tak, Redo, Řád toho napovídá! Jsou
to jenom pohádky na strašení dětí.“ Hlas Nei zněl najednou příkřeji.
Už ne tak vesele. „Jsou to nesmysly. Už skoro dvě stě let je nikdo neviděl.
Před Sayethou žádné nebyly. Ani před Merrou.“
„Ale před Kaldenore ano.“ Reda to neřekla zapáleně ani ledově. Její
hlas zněl neutrálně, bez výrazu. Z téhle hádky už byla tak unavená.
„Jo, dvě století zpátky, sakra! Z Divého lesa vylezla hromada příšer
a terorizovala severní země, dokud nepřišla Kaldenore a ony nezmizely.
Byly to příšery, o kterých nemáme žádné historické záznamy, takže si
je může každý vypravěč dokreslit podle vlastní představivosti.“
Jestli
Reda zněla jako poklidný podzim, hlas Nei byl jako ničivá zima,
ledový a drsný. „Ale i kdyby to byla pravda, od té doby se nic neděje,
Redo. Ani náznak, že by v lese něco bylo a šlo si to pro některou
z ostatních Druhorozených nebo pro tebe.“ Zarazila se. Pro další slova
sáhla hluboko do sebe, až na místo, kterého se zatím nedotkla ani
jedna. „Kdyby v lese byly příšery, tak bychom je viděly, když jsme
tam…“
„Nei.“ Reda se ani nepohnula a oči dál upírala na šmouhu barvy
na rty, která na jejích kloubech vypadala jako ohavná rána, ale její
hlas příkře šlehl místností.
Nei její námitku ignorovala. „Jakmile k němu odejdeš, je po všem.
Zpátky tě nikdy nepustí. Už nikdy z lesa nevyjdeš, ne jako… ne jako
posledně.“
„Nechci o tom mluvit.“ Nevýrazný tón se z hlasu vytratil. Reda teď
sklouzávala k zoufalému chrapotu. „Prosím, Nei.“
Na okamžik si myslela, že ji neposlechne ani tentokrát a rozhovor
dál bude tlačit za hranice opatrnosti, které Reda nastavila. Nei si ale
jen vzdychla. Oči jí zářily stejně jasně jako stříbro ve vlasech. „Mohla
bys aspoň předstírat,“ zamumlala a otočila se k oknu, „že ti to vadí.“
„Vadí mi to.“ Redě se napjaly prsty položené na kolenou. „Ale nic
to nezmění.“
Všechno vřískání, nadávky a revoltu už měla za sebou. Všechno,
co po ní teď Nei chtěla, dělala až do svých šestnáctých narozenin.
Před čtyřmi lety se všechno změnilo a ona si uvědomila, že její místo
je v Divém lese.
Uvnitř jejího těla znovu začal narůstat ten pocit. Něco tam rozkvétalo
a vinulo se vzhůru jejími kostmi. Něco tam rostlo.
Na okně stála kapradina v květináči, v kontrastu k mrazu venku
pořád nepravděpodobně zelená. Teď se celá zachvěla a jemně natáhla
listy směrem k Redinu ramenu. Ten pohyb byl moc přesný a záměrný
na to, aby za něj mohl závan vzduchu. Zelená síla pod kůží jí pod rukávem
pohladila žíly, takže jí vystoupily na bledé kůži jako zelené
větve. V ústech ucítila chuť hlíny.
Ne. Reda sevřela ruce v pěst tak silně, až jí zbělaly klouby. Ten pocit,
jak uvnitř ní něco roste, postupně slábl, až zmizel, jako se ustřižený
úponek zkroutí zpátky do pukliny. Chuť hlíny se ztratila, ale Reda
i tak znovu pevně sevřela lahev a vypila, co zbývalo. „Nejde jen o ty
příšery,“ řekla, když už v lahvi nezůstala ani kapka. „Taky mám přesvědčit
Vlka, aby propustil Krále.“
Alkohol jí dodal odvahu. Tolik odvahy, že se ani nesnažila skrýt
jízlivý úšklebek. Jestli vůbec někdy může existovat tak cenná oběť,
aby Vlka obměkčila natolik, že propustí Pět králů, ať už je ukryl kdekoliv…
rozhodně to nebude ona.
A stejně ničemu z toho nevěří.
„Králové se nevrátí,“ vyslovila Nei nahlas to, na co myslely obě.
„Řád už Vlkovi poslal tři Druhorozené a on je stejně nepropustil.
Teď to neudělá.“ Pevně zkřížila ruce přes bílé šaty a tvrdě se dívala
z okna, jako by mohla očima ve skle vyvrtat díru. „Myslím, že Králové
se vrátit nemůžou.“
Reda si myslela totéž. Domnívala se, že jejich bohové jsou pravděpodobně
mrtví. Její ochota vydat se do lesa neměla nic společného s vírou
v Krále ani příšery, ani v nic jiného, co by z něj mohlo vystoupit.
„To je jedno.“ Už to měly celé nacvičené k dokonalosti. Reda natáhla
a znovu sevřela prsty, teď už zase s modrými žilami, a v duchu
odpočítávala rytmus toho nekonečného, neustále se opakujícího rozhovoru.
„Půjdu do Divého lesa, Nei. Hotovo. Prostě… to nech být.“
Nei s tvrdohlavě staženými rty vykročila vpřed a za šustění hedvábí
na mramoru došla až k ní. Reda se na ni nepodívala, naopak hlavu
naklonila tak, aby jí tvář zakryla záplava medových vlasů.
„Redo,“ vydechla Nei a sestra se jejího tónu lekla. Mluvila na ni
jako na vyděšené zvíře. „Já s tebou chtěla jít, tehdy jak jsme šly do
lesa. Nemohla jsi za to, že…“
Vtom se se skřípnutím otevřely dveře a Reda byla po dlouhé době
ráda, že vidí matku.
Bílá a stříbrná sice slušela Nei, ale královna Isla v těch barvách
vypadala zmrzlá, studená jako námraza na okenní tabulce. Tmavé
obočí měla stažené nad ještě tmavšíma očima, které po ní jako jediný
rys obě dcery podědily. Do pokoje vstoupila sama, bez sloužících,
a zavřela za sebou těžké dřevěné dveře. „Nei.“ Kývla hlavou na jednu
z dcer a tmavé oči obrátila k Redě. „Redarys.“
Ani jedna na pozdrav neodpověděla. Chvíli, která jim přišla dlouhá
jako celé hodiny, se na sebe dívaly pohroužené v mlčení.
Pak se Isla otočila k Nei. „Přicházejí hosté. Jdi je přivítat, prosím.“
Nei zmuchlala sukni v sevřených pěstech. Na matku se mračila,
v očích vzdor a vztek. Hádkou by ale nic nezískala a všechny to věděly.
Vykročila tedy ke dveřím a přes rameno se podívala na sestru.
Pohledem jí jasně říkala: Odvahu.
Ve společnosti matky se Reda cítila všelijak, ale rozhodně ne odvážně.
Neobtěžovala se postavit, když si ji Isla začala prohlížet od hlavy
k patě. Kroužky, které měla tak pečlivě vpletené do vlasů, už vypadávaly,
a šaty měla zmuchlané. Isla se pohledem krátce zarazila na
červené barvě otřené na hřbetu dceřiny ruky, ale nijak se k tomu nevyjádřila.
Dnešek sloužil spíš jako důkaz o oběti než jako skutečný
ples. Formální událost pro hodnostáře z celého kontinentu, aby se
mohli přijet podívat na ženu zaslíbenou Vlkovi. Možná se i hodí, že
vypadá trochu jako divoká šelma.
„Ta barva ti sluší.“ Královna ukázala na Rediny sukně. „Rudá,
Reda, Redarys.“
Byla to jen taková slovní hříčka, ale Reda zatnula zuby tak silně,
až měla pocit, že jí snad popraskají. Nei to říkala, když byly malé.
Než jim oběma došlo, co to znamená. Ale to už se ta přezdívka zažila
a Reda by ji stejně nechtěla měnit. Byla v tom divoká síla. Jasné prohlášení,
kým a čím je.
„To jsem slyšela naposledy jako malá,“ řekla místo toho a sledovala,
jak Isla stiskla rty. Zmínky o Redině dětství – že bývala dítě, její dítě,
a že teď to dítě posílá do lesa – matku vždycky znepokojily.
Reda ukázala na svou sukni. „Rudá na znamení oběti.“
Chvíli bylo ticho. Pak si Isla odkašlala. „Odpoledne dorazila florianská
delegace a poselstvo karseckého vyslance. Předsedkyně meducké
Rady se omluvila, ale přijede několik dalších členů Rady. Celý
den přijíždějí kněžky Řádu z celého kontinentu a střídají se ve Svatyni
v modlení.“ Odříkávala to škrobeně, tiše, takový nudný seznam. „Před
průvodem by měli dorazit i tři vévodové z Alpery s doprovodem…“
„Ještěže tak.“ Reda mluvila ke svým rukám, které byly pořád mrtvolně
bílé. „Hlavně aby ti o to nepřišli.“
Isle se zachvěly prsty. Pokračovala dál vznešeným tónem, i když
v jejím hlase bylo znát napětí. „Nejvyšší kněžka vyjádřila naději,“ pokračovala
a očima těkala po celém pokoji, jen aby se na svou dceru
nemusela podívat, „že když mezi tebou a… a těmi ostatními byla delší
prodleva, myslí si, že by Vlk mohl konečně vrátit Krále.“
„Chápu. Ale bude pro ni dost ponižující, až vejdu do toho lesa a nestane
se vůbec nic.“
„Přestaň se rouhat.“ Isla ji peskovala, ale jen jemně. Reda ji nikdy
nedokázala přinutit k jakékoliv emoci. Jako malá jí zkoušela dávat
dárky a nosit květiny. Když byla starší, strhávala závěsy a narušovala
společné večeře svou opilostí ve snaze matku přimět alespoň ke vzteku,
když už nemohla čekat nic vřelejšího. Ale i tím si vysloužila nanejvýš
povzdech nebo protočení očí.
Jen plnohodnotného člověka stojí za to oplakávat. A tím ona pro
svou matku nikdy nebyla. Nikdy nebyla nic víc než jen svatý předmět,
obětina.
„Ty si myslíš, že se vrátí?“ Drzá otázka, na kterou by se neodvážila
zeptat, nebýt už jednou nohou v Divém lese. Stejně se jí ale nepodařilo
vykouzlit upřímný tón, skrýt ten osten v hlase. „Myslíš, že když
mě Vlk bude považovat za přijatelnou, vrátí vám Krále?“
V místnosti se rozhostilo ticho, chladnější než vzduch venku. Reda
necítila nic, co by se podobalo víře, ale po té odpovědi toužila, jako
by někomu mohla přinést rozhřešení. Matce. I jí samotné.
Isla se jí dívala do očí dlouhou chvíli, která se protahovala do neuvěřitelných
rozměrů. Byly v ní celé roky – a všechno, co si za tu dobu
neřekly. Když však nakonec promluvila, uhnula pohledem. „Nepřijde
mi, že by na tom záleželo.“
A bylo.
Reda se postavila, setřásla dozadu těžkou oponu rozpuštěných
vlasů a rtěnku z hřbetu ruky si otřela do sukně. „Tak tedy, Vaše Veličenstvo,
pojďme všem ukázat, že jejich oběť je svázaná a připravená.“
Reda se v honosných šatech nesla k taneční síni a rychle v duchu počítala.
Musí se veřejně ukázat. Všichni ti hodnostáři nepřijeli jen kvůli
vínu a tanci. Chtějí vidět ji, rudý důkaz, že Valleydie Druhorozenou
skutečně obětuje.
Řádové kněžky se střídaly ve Svatyni, kde se modlily k úlomkům
bílých stromů, údajně pokácených v samotném Divém lese. Pro ty
ze zahraničí to byla hotová svatá výprava. Příležitost, která se naskytne
jen jednou za několik životů – nejen se pomodlit v proslulé
valleydijské Svatyni, ale dokonce i vidět, jak posílají Druhorozenou
Vlkovi.
Nepřijely se jen modlit. Přijely si ji i dobře prohlédnout a zhodnotit,
jestli souhlasí s valleydijskou Velekněžkou. Jestli je i podle nich
přijatelná.
Jedna, dvě protančené písně, jedna až čtyři sklenice vína. Reda zůstane
tak dlouho, aby všichni mohli posoudit odvahu té, kterou obětují,
a pak půjde pryč.
Byl začátek léta, ale teploty ve Valleydii za celý rok téměř nevystoupaly
nad nulu. Taneční síň lemovaly krby a oheň v nich ji zaléval
mihotavým oranžovožlutým světlem. Oblečení a róby tančících dvořanů
vytvářelo celou paletu různých střihů a stylů z království po celém
kontinentě. Každičký kousíček látky v místnosti byl světlý jako
měsíc. Jakmile Reda vstoupila, celá ta spousta pohledů se obrátila na
ni. Byla jako kapka krve ve vánici.
Ztuhla jako zajíc spatřený liškou. Několik okamžiků se na sebe
upřeně dívali – shromáždění věřící a jejich připravená obětina.
Reda s pevně stisknutými zuby vysmekla hlubokou, přehnanou
poklonu.
Taneční rytmus se krátce zadrhl. Pak ale dvořané začali znovu a dál
se kolem ní točili, aniž by jí věnovali jediný pohled.
Jak byli laskaví.
V rohu, hned vedle záplavy skleníkových růží a sudů vína, stála
známá postava. Raffe si rukou pročísl krátké černé vlasy. Jeho prsty
vypadaly na zlatém poháru jako z mahagonu. Teď stál osamocený, ale
určitě ne na dlouho. Coby syn člena meducké Rady a velmi dobrý tanečník
měl na všech bálech vždy společnosti víc než dost.
Reda se k němu přitočila, sebrala mu pohár a s nacvičenou hbitostí
ho vypila do dna. Raffemu zacukaly rty. „Taky tě rád vidím.“
„Neboj, nehrozí, že by na tebe nezbylo.“ Reda mu vrátila pohár
a založila si ruce na prsou s pohledem natruc upřeným na zeď místo
do davu. Jejich pohledy ji píchaly zezadu do krku.
„Pravda.“ Raffe si znovu dolil. „Upřímně se divím, že tu ještě jsi.
Viděli tě všichni, kdo tě vidět potřebovali.“
Reda si kousala koutek rtů. „Ale já tu chci někoho vidět.“ Přiznávala
to sobě, stejně jako jemu. Neměla by si přát Aricka vidět. Měla
by to nechat být, aby bylo snazší ho pustit…
Jenže Reda je v hloubi srdce sobecké stvoření.
Raffe přikývl a z jeho výrazu bylo jasné, že jí rozumí. Podal jí plný
pohár a nalil si vlastní.
Raffeho znala od svých čtrnácti let. Jeho otec tehdy přijal místo
v Radě a svůj vzkvétající obchod s vínem musel předat synovi. A kde
jinde se učit o obchodních cestách než od valleydijských učitelů? Malinká,
studená země, kde nic neroste, známá jen díky Divému lesu
na severní hranici a občasnému desátku v podobě Druhorozených.
Zdejší lidé měli co jíst jen díky dovozu a daním odváděným zdejším
Svatyni, kde měly modlitby Králům mít největší sílu.
Vyrůstali společně, těch posledních šest let, kdy si víc a víc uvědomovali,
jak moc je Reda jiná než všichni ostatní. A čím dál víc jim
docházelo, že jí co nevidět vyprší čas. I tak se ale celou dobu, co ho
znala, Raffe k Redě choval jen jako ke kamarádce – ne jako k mučednici
ani jako k posvátné soše určené ke spálení.
Raffeho pohled náhle zněžněl, upřený někam za její hlavu. Reda se
otočila a spatřila Nei, jak sedí sama na vyvýšeném pódiu v čele síně.
Oči měla pořád trochu červené. Islino místo bylo prázdné. A pro
Redu žádné nebylo.
Reda naklonila pohár směrem k sestře. „Vyzvi ji k tanci, Raffe.“
„Nemůžu.“ Odpověděl rychle a stroze zpoza poháru, který vzápětí
vypil celý najednou.
Reda na něj netlačila.
Ucítila dotyk na rameni a prudce se otočila. Mladý šlechtic za ní
rychle o krok ustoupil, oči rozšířené strachem. „Ehm, moje… moje
paní… totiž, princezno…“
Bylo jasné, že čeká jízlivou odpověď, ale Reda na to najednou byla
hrozně unavená. Bylo vyčerpávající být pořád ke všem pichlavá. „Redarys.“
„Redarys.“ Nervózně přikývl. Ve tváři začal celý rudnout, takže mu
ještě víc vystoupily pupínky na bílé kůži. „Smím prosit?“
Reda cítila, jak krčí rameny. Meducké víno jí zamotalo myšlenky
do hřejivého beztvarého chumlu. Přišla sem najít někoho jiného, ale
proč si nezatančit s někým, kdo má odvahu ji vyzvat? Dokud je naživu.
Princátko se při waltzu sotva dotýkalo rukou jejího pasu. Reda by
se tomu až zasmála, kdyby neměla v hrdle tolik hořkosti. Všichni se
tak strašně bojí dotknout se něčeho, co patří Vlkovi.
„Máte se potkat ve výklenku,“ šeptl mladíček hlasem, který se jen
taktak nezlomil. „Prvorozená to říkala.“
To Redu vytrhlo z hřejivého vinného opojení. Přimhouřenýma očima
si ho prohlédla pozorněji. V břiše jí zakručelo z alkoholu i svítající
naděje. „S kým se mám setkat?“
„S královniným Chotěm,“ zakoktal hošík. „Lordem Arickem.“
Je tady. Přišel.
Když waltz skončil, byla se svým nepravděpodobným tanečním
partnerem právě blízko zmiňovaného výklenku. Sukní se téměř dotýkala
brokátového závěsu. „Děkuju.“ Reda se uklonila mladičkému
šlechtici, který byl rudý od hlavy až k patě. Něco nesrozumitelného
zamumlal a zmizel. Měl co dělat, aby se na hříběcích nohách nerozběhl
pryč.
Reda chvíli stála na místě, aby se přestala klepat. Domluvila to
Nei, a Reda sestru znala dost na to, aby jí bylo jasné, čeho se tím snaží
dosáhnout. Když ji sama nemůže přimět k útěku, doufá, že se to
podaří Arickovi.
Reda ho moc ráda nechá, aby se o to pokusil.
Vklouzla za závěs a jeho ruce ji sevřely kolem pasu ještě dřív, než
se jí taneční sál ztratil z očí.
„Redo,“ zamumlal jí do vlasů. Rty přitiskl na její a prsty jí pevně
sevřel boky, aby si ji mohl přitáhnout blíž. „Redo, tolik jsi mi chyběla.“
Její ústa byla příliš zaneprázdněná na to, aby mu řekla totéž, ale
i beze slov mu dala jasně najevo, jak moc souhlasí. Kvůli svým povinnostem
coby královnina Chotě a vévody z Floriane trávil Arick většinu
času mimo valleydijský dvůr. Teď tu byl jen kvůli Nei.
Když se Nei dozvěděla, že Arick se má stát jejím manželem, aby
svazek upevnil křehké vztahy mezi provinciemi Floriane a Valleydie,
byla stejně zděšená jako Reda. Věděla, co spolu Reda s Arickem
mají, ale nikdy o tom spolu nemluvily. O další malou tragédii nestály.
Arick byl jako oboustranné ostří mezi nimi a zranění z něj bylo
lepší nechat být.
Reda přerušila polibek a opřela si čelo o Arickovo rameno. Voněl
pořád stejně, mátou a drahým tabákem. Nadechovala tu vůni tak silně,
až ji bolely plíce.
Arick ji k sobě chvíli tiskl s prsty zapletenými v jejích vlasech. „Miluju
tě,“ zašeptal jí do ucha.
Říkal to pokaždé. Ona jemu nikdy. Zpočátku si myslela, že se na
něj snaží být hodná a zapírá, co cítí, aby to pro něj nebylo tak těžké,
až jejích dvacet let vyprší a přijde čas splatit daň lesu. Ale nebyla to
tak docela pravda. Reda to nikdy neřekla, protože to necítila. Svým
způsobem Aricka milovala, ale ne tak jako on ji. Bylo proto snazší ta
slova nechat bez odpovědi.
Nikdy dřív se nezdálo, že by mu to vadilo, ale dnes cítila, jak se
mu pod její tváří napjaly svaly, a slyšela, jak zaskřípal zuby. „Ani teď
mi to neřekneš, Redo?“ Pravil to tiše, jako by znal odpověď předem.
Reda mlčela.
Arick to tak okamžik nechal a pak jí jedním bílým prstem zvedl
hlavu, aby se jí mohl podívat do tváře. Ve výklenku nehořely svíčky,
ale oknem sem dopadala záře měsíce a odrážela se v jeho očích, zelených
jako kapradiny na parapetu. „Víš, proč jsem tady.“
„A ty víš, co ti odpovím.“
„Nei to neříkala správně,“ vydechl a jeho hlas se na okrajích třepil
zoufalstvím. „Chtěla, abys utekla, a nemyslela na to, co bude potom.
Já ano. Nemyslím na nic jiného.“ Krátce se odmlčel a chytil ji za vlasy
pevněji. „Uteč se mnou, Redo.“
Reda doširoka otevřela oči, dosud přivřené líbáním a měsíčním
světlem. Odtáhla se od něj tak prudce, až mu zůstalo několik zlatých
vlasů namotaných kolem prstů. „Cože?“
Arick ji vzal za ruce a znovu si ji k sobě přitáhl. „Uteč se mnou,“
řekl znovu a hladil jí palci po dlaních. „Vydáme se na jih, do Karsecky
nebo do Elkyrathu, najdeme nějaký zapadákov, kde je náboženství
všem ukradené, stejně jako návrat Králů. Tak daleko, že se nebudeme
muset bát příšer z lesa. Já si najdu práci jako… budu dělat cokoliv a…“
„To nemůžeme.“ Reda se mu vytrhla. Příjemné omámení ustupovalo
tupé bolesti. Přitiskla si prsty na spánky a odvrátila se. „Máš povinnosti.
Vůči Floriane, vůči Nei…“
„Na ničem z toho nezáleží.“ Rukama ji sevřel v pase. „Redo, já tě
nemůžu nechat odejít do Divého lesa.“
Reda to ucítila znovu. To probuzení v žilách. Kapradiny na okně
se zachvěly.
Napadlo ji, jestli by mu to neměla říct.
Povědět mu o tom úlomku magie, který v ní Divý les zanechal tu
noc, kdy s Nei doběhly až na jeho okraj. O tom, kolik zkázy přinesl,
kolik krve a násilí. Říct mu o tom, že její dny jsou plné úsilí to ovládnout,
aby to už nikdy nikomu dalšímu neublížilo.
Ale nedostala ze sebe ani hlásku.
Reda nejde do Divého lesa, aby lidem navrátila staré bohy. Nevydává
se tam jako pojistka proti příšerám. Narodila se zapletená do té
prastaré tajemné pavučiny, ale důvody, proč se z ní nesnaží vymanit,
nemají nic společného se zbožností ani s náboženstvím, v nějž nikdy
skutečně nevěřila.
Jde, aby zachránila všechny, které miluje, před sebou.
„Vždyť to takhle být nemusí.“ Arick ji pevně chytil za ramena. „Můžeme
žít vlastní život, Redo. Můžeme být jenom my dva.“
„Já jsem Druhorozená. Ty jsi královnin Choť.“ Reda zavrtěla hlavou.
„To jsme.“
Ticho. „Mohl bych tě přinutit.“
Reda přimhouřila oči, napůl zmateně, napůl ostražitě.
Sjel rukama z jejích ramen a sevřel ji kolem pasu. „Mohl bych tě
unést někam, kde tě nenajde.“ Odmlčel se, pohled plný bodavé ublíženosti.
„Někam, kde by ses ty nemohla dostat k němu.“
Držel ji tak silně, až to téměř bolelo, a Redin úlomek magie se vztekle
vzedmul a vymkl se její kontrole jako listí v bouři.
Vyškrábalo se to z jejích kostí ven, rozlilo se to mezi jejími žebry jako
břečťan prorůstající rozvaliny. Kapradiny na okně se k ní naklonily,
přitahovány nějakou záhadnou silou, a ona cítila ten zvláštní zrychlený
růst v zemi pod svýma nohama i přes vrstvy mramoru. Cítila,
jak se kořeny natahují a ženou jako podzemní prameny a natahují se
k ní…
Reda sílu zkrotila těsně předtím, než se kapradiny dotkly Arickova
ramene. Během těch několika vteřin se jejich vějířovité listy prodloužily
a naostřily. Reda Aricka odstrčila, silněji, než chtěla. Arick zavrávoral
a kapradiny se stáhly a vrátily do původního tvaru.
„Nemůžeš mě k ničemu přinutit, Aricku.“ Třásly se jí ruce i hlas.
„Nemůžu tu zůstat.“
„Proč ne?“ vztekle, tiše zasyčel.
Reda se otočila a nadzdvihla okraj brokátového závěsu rukou, která
už se snad přestala třást. Ústa se jí pohybovala, ale žádná slova nezněla
správně. Ticho ztěžklo a stalo se její odpovědí.
„Jde o to, co se stalo s Nei, že ano?“ Vypálil to jako obvinění a stejně
to tak i myslel. „Když jste šly do Divého lesa?“
Redě zabušilo srdce do žeber. Skrčila se pod okraj závěsu a spustila
ho za sebou, takže ztlumil Arickova slova a skryl jeho tvář. Odcházela
chodbou ke dvoukřídlým dveřím severního balkonu a její velkolepé
šaty šustily na mramorové podlaze. Krátce ji napadlo, co si zvědové
kněžek pomyslí o jejích rozcuchaných vlasech a zduřelých rtech.
No, jestli si přejí neposkvrněnou oběť, tak na to už je dávno pozdě.
Po hořících krbech v taneční síni byla zima osvěžující, ale Reda
byla z Valleydie, takže husí kůže na holých rukou pro ni znamenala
léto. Pot jí usychal ve vlasech, už zase beznadějně rovných. Pečlivě
vytvořené kudrny rozpletlo horko a Arickovy ruce.
Nádech, výdech, narovnat rozklepaná ramena, mrkáním rozehnat
pálení v očích. Lidi, kteří ji měli rádi, by spočítala na prstech jedné
ruky, a všichni ji pořád prosili o tu jedinou věc, již jim nemohla dát.
Noční vzduch jí zmrazil slzy na řasách dřív, než jí mohly stéct po
tvářích. Byla ztracená od okamžiku, kdy se narodila – Druhorozená,
zaslíbená Vlkovi a Divému lesu, jak je to vepsáno do kůry ve Svatyni –,
ale i tak si občas říkala, jestli si za to zatracení nemůže sama. Zda to
není trest za to, co udělala před čtyřmi lety.
Po tom osudovém plese tenkrát je přemohla zuřivá odvaha a přemíra
vína. Ukradly koně a vydaly se na sever, dvě dívky proti zvířeti
a nekonečnému lesu, ozbrojené jen kameny, sirkami a divokou láskou
k sobě navzájem.
Jejich láska planula tak jasným plamenem, že ta síla, která tehdy
v Redě zakořenila, působila jako záměrný výsměch. Důkaz Divého
lesa, že je silnější. Že její pouto k lesu a čekajícímu Vlkovi bude navždycky
nejsilnější ze všeho.
Reda polkla, hrdlo stažené. Je to hořká ironie osudu, že nebýt té
noci a toho, co přinesla, mohla by teď udělat to, co po ní Nei chce.
Mohla by utéct.
Zadívala se na sever, oči přimhouřené proti studenému větru. Někde
za tou mlhou a rozpitými světly hlavního města leží Divý les. A v něm
vyčkává Vlk. Jejich dlouhé čekání je téměř u konce.
„Už jdu,“ zamumlala. „Zatraceně, vždyť jdu.“
Otočila se, až kolem ní rudé sukně zavířily, a zašla zpět dovnitř.
Přidejte odpověď