Jakub Hoza: Spálená země: kniha první – ukázka

Zavrtěl jsem se v sedačce a pokusil se usadit trochu pohodlněji. Pokus od začátku odsouzený k neúspěchu. Čalounění sedadla řidiče sice do sebe člověka vcuclo skoro jako poprsí barové tanečnice, ale pohodlné nebylo, jen mělo čistě účelově udržet šoféra na místě v případě sebedivočejšího manévrování v boji. A ano, pochopitelně bylo v barvě khaki. Tak jako většina armádního vybavení z doby před Restartem.

Stroj se startoval velkým tlačítkem. To proto, abyste se dokázali strefit i v případě vážného zranění.

Na velké obrazovce plně nahrazující čelní sklo BVPčka Tatra Aurelius VI naskočil obraz. Transportér měl vpředu úzký průhled z čiré syntetické pryskyřice o tloušťce třicet centimetrů, který se pevností téměř vyrovnal tankovému pancíři, ale digitální obraz byl praktičtější. Dalo se do něj promítnout všechno od radarového snímání terénu, přes noční vidění až po taktické situační rozbory.

Nyní jsem před sebou viděl matně osvětlenou vstupní halu Trezoru. Hladká betonová plocha podlahy. Stěny se ztrácely v přítmí stejně jako strop, na kterém byly kolejnice nákladních jeřábů.

Většina osvětlení byla vypnutá. Ani my si nemůžeme dovolit zbůhdarma plýtvat energií. Máme pro ni lepší využití v hloubi Trezoru.

Ven jsme vycházeli zřídka. Navíc jen do nejbližšího okolí. Posledních pár měsíců jsem na delší průzkumy a pochůzky vyrážel vlastně jen já.

Další tři aurelia stojící po boku toho mého jsem viděl na bočních záběrech virtuálního kokpitu. Sedm metrů dlouhé stroje s téměř třímetrovým rozvorem. Osm kol vysokých jako člověk. Dva páry vpředu a dva vzadu. Kola byla odlitá z nesmírně odolného silikonu. Nehrozilo tak, že vám je někdo prostřílí. Povrch stroje se skládal z lomených rovných ploch tak, aby palba co nejlépe sklouzla po pancíři. Stejně tak čumák stroje byl jak zespodu, tak seshora zkosený. Tento designový prvek se nezměnil od prvních bojových vozidel pěchoty.

Můj stroj měl na čumáku něco navíc. Kdosi mi na něj místo pin-upky namaloval strašáka do zelí s halloweenskou dýní jako hlavou. Mohl bych si to brát osobně, ale nějak mi nezbývala síla zjišťovat, kdo byl dotyčný drzoun. A kromě toho bylo to malé umělecké dílko vlastně vcelku zdařilé.

Kolem stěn se daly spatřit obrysy dalších vozidel, ale ta byla ve velké míře pouze užitková. Bojová vozidla nám zbývala pouze čtyři. Byly tam ještě nějaké káry vycházející z humvee s lehkým pancéřováním třídy III, jenže ty se přes kulomety na střeše nedaly za bojová vozidla považovat ani s přimhouřenýma očima. Přece jen ve mně zůstala kapka důstojnosti.

* * *

Přejel jsem prsty po palubce, která byla strohá a čistě účelová. Na prstech mi zůstala stopa prachu. Množství asi tak za tři týdny.

To vážně uplynuly tři týdny od mého posledního výletu? Čas mi nebezpečně splýval.

Udělal jsem si mentální poznámku: prověřit pravidelnou údržbu vozového parku, nebo alespoň jeho úklid. Pokud se budeš v kabině dusit poletujícím prachem, bojová efektivita půjde kam, vojáku? No do hajzlu, přece!

Drapsnul jsem madla, která se podobala spíše leteckým než volantu, a sešlápl jsem pedál. Ozvalo se nesouhlasné zapípání. Zase jsem nohu zvedl a zapnul si pásy podobné těm u závodních aut. Bezpečnost nade vše, takže znovu a lépe.

Stroj se rozjel tak tichounce, že by se toho člověk u takového kolosu nikdy nenadál. To, že byl vodíkový motor v běhu, se dalo poznat jen díky lehoučkému chvění podlahy. Konstruktéři ho přidali poté, co několika zkušebním pilotům z nereálně hladké jízdy reálně hráblo.

Vodík je pochopitelně vázaný v technické kapalině, ze které si ho motor bere jen tolik, kolik potřebuje. Tohle do luftu nevyhodíte, ani kdybyste se nakrásně snažili.

* * *

Vyjel jsem z řady a v pozvolném oblouku jsem zatočil doleva. Vstupní dóm Trezoru, jak jsme říkali naší podzemní základně, byl obrovský, takže jsem ani nepotřeboval využít natáčení zadních kol.

Přede mnou se objevila nájezdová rampa, která by zvládala i plně naložené kamiony nebo regulérní těžké tanky. Za ní se do výšky dvanácti metrů tyčil kruhový pancéřový vchod do Trezoru. Byl tlustý dobrých pět metrů a věděl jsem, že odolá přímému zásahu větší jaderné hlavice. Do dvaceti megatun by se ani neopotil. Vlastně mi dost připomínal vstup do pokladnice Strýčka Skrblíka.

* * *

Nezřetelná postava hlídky na mě zamávala. Zasyčela hydraulika a obrovské táhlo podobné těm na starých lokomotivách, které jsem kdysi viděl v Technickém muzeu, nejprve kolosální kolo povysunulo z uložení a pak ho po kolejnici svižně odvalilo stranou.

Rampa se vysunula tak, aby překlenula vzniklou mezeru ve vchodu, a mně už nic nebránilo v cestě. Sešlápl jsem pedál a vyjel jsem po rampě. Ze tmy do slunce tam venku. V Pustině.

V kamenné roklině jsem zastavil a počkal, až se vrata za mnou zase zavřou.

Trochu mě zamrzelo, že jsem z vnitřku stroje nemohl hlídce zamávat na rozloučenou. Víc mě ovšem mrzelo to, že jsem si nemohl vzpomenout, kdo má dnes hlídku. A to bych, sakra, vědět měl. Uvědomil jsem si, jak moc z toho všeho začínám být unavený.

* * *

Víc než hodinu jsem se maximálně dvacítkou vymotával ze skal, mezi kterými se Trezor ukrýval. Mohlo mi to zabrat méně času, ale schválně jsem to bral různými oklikami. Nechtěl jsem riskovat. Nemohl jsem riskovat.

Pomáhalo i to, že aurelius na širokých kolech našlapuje hodně zeširoka a na takový kolos zlehka. Na místní skále by ho vystopoval leda tak nějaký rudokožec. Pravda, v důsledku vysoké hladiny radiace byl nyní rudokožcem kdekdo v české kotlině.

Když jsem se dostal na pláň, mohl jsem to pořádně rozjet. Krkonošské hory po pravé ruce. Pod koly tmavě žlutá a hnědá vyprahlá země, větší a menší kameny. Je to monotónní a ubíjející společně se světle hnědým oparem, který omezuje viditelnost na kilometr a slunce mění na žlutou šmouhu.

Nenávidím ho. Objeví se snad vždycky, když vytáhnu paty z Trezoru. Depresivní zmetek.

Scenérii nijak nevylepšovaly ani zbytky civilizace, na které člověk občas narazil. Z budov většinou zbývaly jen pobořené obvodové zdi. Kusy rozbitého asfaltu, který kdysi možná býval silnicí.

Jak dlouho? Sedmdesát let od Restartu, a tohle zbylo z lidské civilizace. Na jedné z delších cest jsem narazil na holé místo, kde stála naprosto netknutá oranžová poštovní schránka. Nevím, jak dlouho jsem na ni bez hnutí zíral a snažil se nerozbrečet. Tomu místu jsem se od té doby vyhýbal jako čert kříži.

* * *

Z palubního počítače jsem si pustil složku nazvanou Fakt starý fláky 3. Reprosoustava BVP sice za mnoho nestála, ale lepší než nic. Samotná její přítomnost by mohla být překvapením, ale vojenským psychologům rychle došla skutečnost, že poslech hudby odbourává stres. Přestože jsem si o nich nemyslel nic dobrého (jak se říká – zkušenosti máme, ale špatné), nebyli zase tak pitomí, aby se podle toho nezařídili.

Eagles spustili Hotel California.

„On a dark desert highway, cool wind in my hair…“

Až mě z toho zamrazilo.

Mířil jsem na místo, kde se někteří z přeživších lidí pokoušeli vzkřísit civilizaci. Nebo možná spíš založit novou. Byl to ubohý pokus, ale počítal se. My jsme jen přežívali. A čekali. Čas byl jednou z věcí, která nám nescházela.

* * *

Na monitorech kolem mě svištěla scenérie, která se dala při nejlepší vůli popsat jako jednotvárná. Stejně jako zatím celý tenhle výlet.

Po nějaké době jsem nalevo před sebou zahlédl skupinu gigaškvorů. Nebezpečné potvory s článkovaným tělem dlouhým skoro metr a půl. Kromě toho byli silně radioaktivní. Jedno štípnutí, a když jste náhodou přežili otravu, nemoc z ozáření jste měli jistou.

Zavergloval jsem řídítky. Když mi panel realisticky zobrazil cákance žlutého ichoru, úsměv mi roztáhl ústa od ucha k uchu. Člověk musí být vděčný i za malé radosti.

* * *

Krajina ubíhající za pancířem aurelia se začala měnit. Zvlnila se nepříliš vysokými kopci a také se objevila první vegetace. Trsy roztřepené, převážně žluté ostřice a nízké keříky s pokroucenými sukovitými větvemi a dlouhými ostrými jehlicemi. Byly to zparchantělé borovice. Alespoň že zmizel viditelnost snižující opar.

Transportér začal šplhat nahoru pahorkatinou. Mezi kopci se občas ukrývaly louky, kde ostřice ustoupila menším a zelenějším druhům trávy. Mutagenní účinky záření nejsou žádný výmysl. Nejsem vystudovaný botanik, ale přísahal bych, že tráva „kudrnka“ je celkem novinka.

Na jednom z hřebenů kopce jsem proti obloze spatřil siluetu muže na motocyklu. Kopí měl zapřené o řídítka. Pohledem sledoval můj transportér.

Zvedl ruku a zamával mi. Já jsem mu ani nemohl zablikat světly. Se všemi pokročilými senzory, kterými BVP disponovalo, nebyla světla zapotřebí. Jen by prozrazovala pozici.

Zanedlouho jsem zahlédl stádo koz s pastevcem. Vesnice byla už blízko. Trochu se mi ulevilo. Podle všeho byla stále na stejném místě.

* * *

Vesnice stála na jednom z kopců. Kdysi se někde tady nacházel Tanvald, vzpomněl jsem si. Teď už ale nebylo po městě ani památky.

Jako první jsem uviděl větrníky, jejichž lopatky byly potažené surovou kůží. Při tom pohledu jsem málem zaskřípal zuby. Když si pomyslím, že jsem jim je pomáhal instalovat já. Já!

Nenávidím je. Nenávidím všechno, co představují.

Sevřel jsem volant, až mi jeho odolný plast pod prsty zavrzal.

Závan minulosti, o který jsem nestál. Ty větrníky jsem viděl při každé návštěvě, tak proč mě to tak zasáhlo zrovna teď?

Možná proto, že už jsem vážně nevěděl, jak dál. Poslední dobou na mě všechno padalo. Ostatní Nesmrtelní byli možná zvyklí nechat kolem sebe bez povšimnutí běžet roky, ale já se jím stal příliš pozdě. A předtím jsem coby státní zabiják žil životem plným, hmm… napínavých a ostrých zážitků.

Zahnul jsem a začal stoupat do svahu k bráně v dřevěném plotu kolem vesnice. Plot nebyl ani tak zamýšlený jako obrana, byla to spíš ohrada, která měla udržet kozy a ovce uvnitř.

Přehmátl jsem si na volantu. Popravdě jsem si nebyl tak docela jistý, jakého se dočkám přijetí. Při mé poslední návštěvě došlo k jistému nedorozumění.

* * *

Doširoka otevřenou bránu střežila hlídka. Tedy střežila… Jeden z trhanů oděných ve směsici hadrů a kůží se opíral o kopí, zatímco druhý seděl na kameni a čistil starou loveckou pušku.

Strážní u brány se na mé blížící se vozidlo dívali se zvláštními výrazy. Nejednalo se o znepokojení, spíš mi to přišlo jako znechucení.

Z jejich výrazů to bylo jasně patrné, přestože jednomu z nich pokrýval polovinu tváře zduřelý rudý sarkom. V těchto časech nic neobvyklého. Lepromrzáci, radiomrzáci a syfilitici na tom byli ještě hůř.

Projel jsem branou a pomaličku, abych nedopatřením neroz­šmelcoval nějakého vesničana, jsem si to šinul k návsi, kde stály prestižní chatrče vůdců vesnice. Ve velikém ohništi uprostřed prostranství tentokrát oheň nehořel.

* * *

Zapíchnul jsem to naproti chýši náčelníka. Možná jsem té stavbě maličko křivdil, s přimhouřeným okem by se dala označit za jurtu. Raději s oběma přimhouřenýma očima.

Oproti tomu místní šaman měl hned vedle postavené regulérní týpí. Sice bylo z plachtoviny, ale zato bylo pomalované mystickými symboly, až oči přecházely. Mnohé z nich se v době před Restartem vyskytovaly převážně na pánských záchodcích v pohostinských zařízeních páté cenové kategorie a vyšších. Nejvíce v oblibě měl podle všeho kosočtverec s čárkou.

Odepnul jsem pásy a zvedl se z řidičského křesla. Oblečený jsem byl do standardní vyztužené a relativně neprůstřelné kombinézy s ochranou kloubů. Na opasek jsem přidal poloautomatickou pětačtyřicítku a sumku se dvěma zásobníky. Luk jsem nechal v pancéřované bedně u stěny.

V plánu na dnešek nebyl boj, snad jen troška zastrašování. Luky používal v Pustině kdekdo, na nikoho bych s tím dojem neudělal. Na rozdíl od pistole. Střelných zbraní se Pustinou toulalo poměrně málo. Především z toho důvodu, že munice bylo poskrovnu. Od Restartu se vystřílela spousta nábojů.

Ještě meč v pochvě, křížem přes záda. Tomu rozuměl každý.

Člověk musí dbát na to, aby vypadal dost hrozivě, což zrovna v mém případě není snadné. Mám jen průměrnou výšku, a i když jsem svalnatý, jako žádný velký lamželezo nevypadám.

Dobře udržovaný třicátník z civilizovanějších časů se šedozelenýma očima a ksichtem bez jakékoliv vyrážky prostě děs už od pohledu nebudí. Na druhou stranu, na svých sto dvacet čtyři let nevypadám špatně.