Krev pro rusalku [ukázka]

Kristýna Sněgoňová
Epocha 2018

Rusalky, žínky, meluzíny, říkejte jim, jak chcete, protože co si budeme vykládat, většinou se stejně živí jako šlapky. Stačí zaplatit a víla se vám promění, v koho si přejete. Má to ale malý háček – platí se krví. Pro dohled nad vílami je tu speciální policejní oddělení a lidé v něm vědí, že když děláte s kur… pardon vílama, vždycky se něco podělá. A Dominiku Stolbenkovi se teď život podělal víc, než by si kdy dokázal představit. Navíc se v řece objevila mrtvá víla a její smrt má vyšetřit právě on. Vítejte ve špinavém světě vílích bordelů, krve, staré magie a tajemství, která se nezastavitelně derou na povrch. (anotace)

Kurvy.

Stávaly kolem hlavní skoro každou noc. Jedna od druhé dost daleko na to, aby si nekazily obchody, dost blízko, kdyby potřebovaly pomoc. Kdo ví, jestli by se jí dovolaly – konkurence byla velká a pokaždé, když jedna z nich zmizela, znamenalo to víc možností pro ostatní. Pořád bylo dost těch, co si rádi zaplatili lidskou štětku.

Já ne.

Den byl dlouhý, mnohem delší, než se obvykle takové dlouhé dny zdály, a na jeho konci byla prázdná kancelář. Saber, kterému patřila, se vytratil podobně nečekaně jako děvky z Lidické – protokol o zadržení, který nechal včera večer na stole, už nedopsal.

„Kdybych ho odnesla,“ řekla mi Kellerová, kterou kapitán do Saberova kanclu poslal pro rozdělané případy, „jako by to znamenalo, že už se nevrátí.“

Zvedl jsem hlavu od složky. „Ale on se nevrátí.“

Chvíli jsme se na sebe dívali, pak Kellerová vstala a řekla, že musí do kartotéky, a mně bylo jasné, že ode mě čekala víc. Možná jsem ji měl obejmout a něco říct, ale nenapadalo mě co. Ani jeden z nás neměl Sabera rád, ale na tom nezáleželo. Byl to jeden z nás, a ta, co ho zabila, jedna z nich.

A Kellerová o objetí beztak nestála.

Saber byl usměvavý padesátník, kterému to ráno, při kontrole staré cementárny, skočila na záda divoženka a prokousla mu krk. A potom všechno, co se prokousnout dalo. Požírala ho zaživa, schoulená za pohovkou, kterou tam někdo odnesl a nechal, dokud je nenašla Koželuhová. Koželuhová, která nedodržela postup a nechala Sabera samotného, protože si potřebovala zakouřit. Když ho pak hledala, zaslechla to. Zvedla baterku a posvítila na divoženku, která za tou starou pohovkou svírala v zubech všechno, co ze Sabera zbylo. Baterku pustila a sáhla pro pistoli, ale parťákovi už nepomohla.

Jednou mi řekl, že se nesnaží pomáhat jen lidem, ale i vílám, a že bychom se o to měli snažit my všichni. Téhle pomohl k plnému břichu, tak snad mu to před smrtí udělalo radost. Na brněnském oddělení Centrály speciálních činností bylo jen málo lidí jako Saber, co si mysleli, že i víly si zaslouží šanci, a pokud ji dostanou, dokážou ji využít. Dokázaly, ale většinou ne tak, jak si lidi představovali.

Kolem kurev z Lidické jsem projel bez zpomalení a zastavil až na konci starého Brna, u ústí úzké ulice, jaké měly víly tak rády. Nikdo tu nebyl, možná tu nikdo nebyl už dlouho. Na zemi se válely špínou zčernalé hadry a papírové krabice a ve vzduchu byla cítit hniloba. Bylo to smutné, neutěšené místo a já taková místa nesnášel, i při kontrolách jsem je nesnášel, i když bych to před Kellerovou nikdy nepřiznal. Nešel bych sem, kdyby…

… kdyby.

Stála opřená o jednu z popraskaných zdí a rukama si probírala dlouhé zelené vlasy. Když jsem byl kluk, babička tvrdila, že když si rusalka češe vlasy, přivolává tím povodeň. Možná se právě někde protrhla hráz.

Nemohl jsem si pomoct; zastavil jsem se mimo kužel bledého, namodralého světla a chvíli ji pozoroval. Už dlouho jsem neviděl vílu tak klidnou a soustředěnou jen samu na sebe – většinou na nás při zatýkání plivaly a nadávaly nebo aspoň cenily zuby.

Vypadni a zapomeň na to, cos chtěl, a na to, žes to chtěl po ní, opakoval jsem si skoro pokaždé.

Nikdy jsem se neposlechl.

Stála tam s prsty zapletenými ve vlasech, jako by se nemusela bát, protože nebylo čeho. Nebála se ani mě a já ji za to nesnášel, a čím větší vztek jsem měl na ni, tím větší jsem ho měl na sebe.

Když jsem za ní přišel poprvé, sáhl jsem do kapsy a vytáhl fotku, černobílou kopii z osobní složky.

„Dokážeš to?“ zeptal jsem se. Kdyby to nedokázala, zapomněl bych na to. Už nikdy bych to nezkusil. Nic by se nestalo.

Podívala se na mě temně zelenýma očima. Z něčeho na ní mi naskakovala husí kůže, i když byla jen jedna z mnoha brněnských vodních víl. „Nemám licenci.“

Samozřejmě že ne – kdyby měla povolení k proměně, nešlapala by na takovém místě za trochu krve. Kdyby ho měla, nešel bych za ní. „Na to jsem se neptal.“

Nepřestala mě pozorovat. „Víte, co by se stalo, kdybych to udělala.“

Na okamžik jsem měl hrozný pocit, že ví, kdo jsem a co bych mohl udělat, možná hned po tom, co mi vyhoví. Měl jsem ten pocit poslechnout a vypadnout, ale ani tentokrát jsem to neudělal. „Povím ti, co se stane, když to uděláš.“ Druhou rukou jsem sáhl do kapsy a vytáhl z ní krevní konzervu. „Tohle a nic víc.“

Ještě chvíli se na mě dívala, pak si vzala kopii a dlouze se na ni zadívala, na pihy u kořene nosu, na drobné vrásky kolem očí.

„Má modré oči,“ řekl jsem.

„Jak je vysoká?“ zeptala se víla.

Pak se sehnula a položila fotku na zem, a když se znovu narovnala, otočil jsem se k ní zády, abych se na to nemusel dívat – chtěl jsem přesvědčit sám sebe, že tu tahle rusalka nikdy nebyla, že tu se mnou od začátku byla ona. Pozoroval jsem, jak se v jedné z kaluží pomalu rozpouští kus lepenky, a pozoroval bych ho, dokud by se nerozpustil úplně, kdyby mi nepoložila ruku na rameno ona.

„Takhle?“

Napodobila ji tak dokonale, že jsem ani nečekal, jestli mě bude chtít odvést na nějaké lepší místo, a ojel jsem ji tam. Kdybych to neudělal hned, nedokázal bych to udělat vůbec – pocit, že je to horší než všechno, co jsem kdy provedl a co se mi kdy stalo, jsem měl pořád, ale na chvíli jsem dokázal předstírat, že na něm nezáleží.

Jenom jednou, myslel jsem si. Jenom jednou, aby se mi ulevilo.

Jenže sotva jsem se udělal, vzrušení bylo pryč a ubohost toho všeho mě zasáhla jako rána na solar. Najednou mi bylo špatně, ne z té víly, ale ze sebe. Padla na mě nesmírná únava.

„Moje odměna,“ připomněla mi víla.

Znovu jsem sáhl do kapsy – na chvíli, jenom na chviličku, mě napadlo, že stačí sáhnout o něco dál, vytáhnout pistoli a rusalku zabít. Nikdo by ji nehledal, nikdo by se neptal a nikdo by se nedozvěděl, co se tu stalo. Mohl bych na to zapomenout, mnohem snáz, kdybych se postaral o to, aby nemohla vzpomínat ani ona. Jenže…

I když mě bolela hlava a chtěl jsem odtamtud co nejrychleji vypadnout, asi jsem už tehdy věděl, že se vrátím.

Místo pistole jsem vytáhl konzervu plnou pupečníkové krve, jednu z mnoha, které jsme před pár dny zabavili na černém trhu v Komárově, a hodil ji víle. Pak jsem se vrátil k autu, a když jsem se posadil, položil jsem ruce na volant, na ruce hlavu a dlouze, rozechvěle jsem se nadechl. Nedokázal jsem si představit, že se jí zítra budu muset podívat do očí a jediné, na co budu myslet, bude to, co se tu stalo.

Neulevilo se mi, naopak.

A přesto jsem za ní šel zas. A zas, sakra.

Potřeboval jsem ji. Dneska, kdy na oddělení skončila i Koželuhová.

Bylo jasné, že si ji nenecháme, i jí to muselo být jasné už od chvíle, co zapnula baterku a proud světla dopadl mezi Saberovy vnitřnosti. Když odcházela z kapitánovy kanceláře, oči měla červené a Herman se se mnou chtěl vsadit, že i když ji kapitán nevyhodil, vidíme ji naposledy. „Myslím si to samé,“ zklamal jsem ho. Protože cokoliv se v té cementárně stalo, Koželuhová Sabera nechala umřít. Pracovali jsme v párech, a kamkoliv jsme šli, měli jsme být pořád spolu, aby se ani jednomu z nás nic nestalo, nebo aby se to stalo oběma, pravidla byla neúprosná. Koželuhová v tom selhala a pro selhání na Centrále nebylo místo. I kdyby se pokusila vydržet, nepomohlo by to.

Pro nás už nebyla.

Vraceli jsme se z výslechu, zrovna když odcházela. Já jsem uhnul pohledem, Kellerová na ni nepatrně kývla.

„Je ti jí líto?“ zeptal jsem se, když jsme Koželuhovou nechali za sebou.

„Ne. Jen si říkám, že se to mohlo stát komukoliv z nás.“

„Ale stalo se to jí. Smůla.“

„I naše, nejenom její.“ Kellerová zavrtěla hlavou. „Byla dobrá.“

Jenže kdyby byla dobrá, nemuseli bychom Saberovi vyklízet stůl. Nedodržela pravidla a nikdo z nás už by s ní dělat nechtěl, protože na ni nebyl spoleh. Mohla si za to sama, ale ani tak jsem na ni cestou za vílou nepřestával myslet. Nedokázal jsem si představit větší ponížení než opustit Centrálu takhle, a i když jsem Koželuhovou skoro neznal, hořké pachuti na jazyku jsem se zbavit nemohl.

Zase nás bylo o jednoho míň.

Víla se tentokrát opírala ramenem o lampu, ruce založené na prsou. Od mojí poslední návštěvy žárovka praskla nebo ji někdo rozbil a ze šera, které tu panovalo obvykle, se stala tma a tma byla možná lepší.

Když mě poznala, narovnala se. Došel jsem k ní.

„Špatný den?“ zeptala se.

Už jsem ani nemusel ukazovat fotku.

„Špatný den?“ zeptala se znovu, tentokrát hlubším, hebčím hlasem. Jejím hlasem.

Dneska jsem nespěchal.