Tanya Huffová
Brokilon 2010
Začalo to telefonátem, jaký žádná dcera nikdy nechce obdržet – z Katedry přírodních věd Queen’s University Vicki zavolali, že její matka nečekaně zemřela. Jenže to, co začalo jako až příliš běžná osobní tragédie, se rychle změnilo v nejděsivější případ její kariéry soukromé vyšetřovatelky. Tělo Marjory Nelsonové totiž záhadně zmizelo z pohřebního ústavu. [anotace]
Čtyři
„Pravděpodobně by to šlo mnohem snadněji, kdybyste přiměl paní Nelsonovou, aby šla domů.“ Detektiv Fergusson od kingstonské policie ještě více ztišil hlas. „Ne že bychom neoceňovali váš přínos, seržante, ale paní Nelsonová už u policie pár let nepracuje. Opravdu by tady neměla být. A kromě toho, víte, je to žena. V takových chvílích hrozně podléhají emocím.“
„Máte tady hodně krádeží těl, že?“ otázal se Celluci suše.
„Ne!“ Detektiv popuzeně trhl hlavou a střetl se pohledem s Cellucim. „Nikdy jsme tu nic podobného neměli. Nikdy.“
„Aha. Tak o jakých takových chvílích to mluvíte?“
„Však víte. Zemřela jí matka. Ukázali jí tělo. Celá ta záležitost ohledně pohřebního ústavu. Nesnáším je. Jsou zatraceně moc tiché. No, nejspíš se nakonec ukáže, že jde o nějaký hloupý žert několika podivínů z té univerzitní lékařské školy. O téhle bandě bych vám mohl vyprávět. To poslední, co při našem pátrání potřebujeme, je hysterická žena – a za těchto okolností má na hysterii na každý pád právo, nechápejte mě špatně.“
„Připadá vám paní Nelsonová hysterická, detektive?“
Fergusson si těžkou rukou prohrábl řídnoucí vlasy a vrhl letmý pohled na opačnou stranu místnosti, kde jeho partner právě skončil s výslechem svědků. Před pár měsíci se mu dostalo příležitosti potěžkat si jednu z těch supermoderních útočných pušek, které nedávno dostali kluci od zásahové jednotky. Bývalá policistka Nelsonová mu tu zbraň hodně připomínala. „Hm, ani ne. Hysterická zrovna ne.“
Třebaže se nedalo říct, že by Celluci začínal v tom chlapíkovi nacházet zalíbení, měl pocit, že tuší, jak se asi cítí. „Podívejte se na to takhle. Byla jedním z nejlepších policejních důstojníků, s jakými jsem kdy sloužil – a pravděpodobně kdy sloužit budu. Jestli zůstane, uvažujte o ní jako o dalším zdroji, který můžete využít, a zjistíte, že vzhledem ke svým zkušenostem nebude vaše vyšetřování případu nijak negativně narušovat. Ale jestli má odejít,“ poplácal staršího muže lehce po rameni, „běžte jí to říct sám. Protože do toho já nejdu.“
„Takže tak se věci mají?“
„Tak se věci mají. Je výhoda, že v pohřebním ústavu už jste. Věřte mi. Všechno nejspíš půjde mnohem snadněji, pokud tu zůstane.“
Fergusson si povzdechl a pak pokrčil rameny. „Asi se bude cítit líp, když bude mít pocit, že něco dělá. Ale jestli se sesype, odvezete ji odsud vy.“
„Věřte mi, že o ni mi jde především.“ Když Celluci sledoval, jak Vicki kráčí kaplí k nim, šokovalo ho, jak dokonale se podle všeho ovládá. Každý sval jejího těla se pohyboval s naprostou precizností a intenzivní aura potlačených emocí, která se pohybovala spolu s ní, způsobovala, že vyhlížela děsivě vzdálená. Rozpoznal její výraz. Tak se tvářila vždycky, když pro ni tělo oběti představovalo víc než jen další číslo ve statistice, vždy, když začala brát daný případ osobně. Nadřízení i psychologové sice policisty před tímto přístupem varovali, obávajíce se, že povede k syndromu vyhoření nebo k přebírání spravedlnosti do vlastních rukou, ale dříve nebo později se s ním setkali všichni.
Šlo o pocit, který velel nepřestávat ve vyšetřování ani poté, co logika říkala, že je na čase to vzdát, pocit, jenž dodával člověku energii k dlouhým a zdánlivě zbytečným hodinám úmorné práce, jež nakonec vyústila ve vznesení obvinění. Když se tento výraz objevil na tváři „Viktorie“ Nelsonové, lidé se jí klidili z cesty.
V tomto okamžiku a za těchto okolností šlo o poslední výraz, který by u ní Celluci chtěl vidět. Žal, hněv a dokonce hysterie – „a za těchto okolností má na hysterii na každý pád právo…“ to vše by bylo lepší než se takto uzavřít sama do sebe. Tohle nebyl prostě jen další případ. Nemohl být.
„Hej.“ Natáhl se a dotkl se její paže. Svaly měla pod tmavě modrým kostýmkem tvrdé jako kámen. „Jsi v pořádku?“
„Nic mi není.“
Jo. Jasně. Nicméně přesně takovou odpověď očekával.
„Tak tedy…“ Pan Hutchinson starší se předklonil na židli, položil předloktí přesně na šedou podložku chránící stůl a propletl si prsty. „Všechny vás ujišťuji, že můžete při objasňování této nešťastné záležitosti počítat s naší úplnou spoluprací. Nikdy, za celá ta léta, co Hutchinsonův pohřební ústav slouží potřebám obyvatel Kingstonu, se podobně strašná věc nestala. Paní Nelsonová, prosím věřte, že s vámi naprosto soucítíme a že uděláme vše, co je v našich silách, abychom tuto situaci napravili.“
Vicki se omezila na prosté lehké přikývnutí, protože si byla dobře vědoma toho, že kdyby otevřela ústa, už by je nedokázala zavřít. Chtěla vyrvat tenhle případ z kompetence kingstonské policie, chtěla vyslýchat, skládat všechny drobné detaily dohromady tak dlouho, až se dobere totožnosti toho grázla, který se opovážil zneuctít tělo její matky. A jakmile bude identifikován…
Věděla, že ji Celluci sleduje, viděla, jak se bojí, že se začne domáhat odpovědí a okovanými botami pošlape pravomoci místních orgánů. Neměla v úmyslu podniknout nic tak zjevně hloupého. Dva roky práce bez policejního odznaku ji naučily, jakou cenu má jemný přístup. Práce s Henrym ji zase naučila, že spravedlnosti se často lze snáze dobrat mimo zákon.
„Dobrá, pane Hutchinsone.“ Detektiv Fergusson se podíval do poznámek a pohodlněji rozložil svou objemnou figuru v křesle. „Už jsme mluvili s vaším řidičem a se synovcem, tím druhým panem Hutchinsonem, takže si to vezmeme od okamžiku, kdy tělo dorazilo…“
„Paní Nelsonová, tohle vás pravděpodobně rozruší…“
„Paní Nelsonová pracovala čtyři roky jako detektiv na oddělení vražd v Torontu, pane Hutchinsone.“ Třebaže o vhodnosti její přítomnosti při vyšetřování mohl mít pochyby, nehodlal Fergusson připustit, aby se o bývalém členovi klubu vyjadřoval nějaký civilista. „Jestli řeknete něco, co ji rozruší, dokáže se s tím vypořádat. Takže, tělo dorazilo…“
„Ano, poté co tedy dorazila, byla zesnulá dopravena do přípravné místnosti. Ačkoli k vystavení dojít nemělo, její dohoda s námi jasně hovořila o tom, že si přeje být balzamována.“
„Není to neobvyklé? Balzamování bez vystavení?“
Pan Hutchinson se usmál a hluboké vrásky na jeho tváři se složily do jemných závorek. „Ne, ani ne. Spousta lidí se rozhodne, že ačkoli se nechtějí nechat po smrti okukovat, právě tak si nepřejí, aby, inu, nevypadali, jak nejlépe mohou. A mnoho z nich si uvědomí, že – přesně jak se stalo v tomto případě – se na ně přátelé a příbuzní budou chtít podívat tak jako tak.“
„Chápu. Takže tělo bylo balzamováno?“
„Ano, o většinu procesu se postaral můj synovec. Provedl dezinfekci, namasíroval tkáň, aby se z okrajových částí těla odstranila nahromaděná krev, upravil rysy, vysušil tělo a provedl injektáž balzamovací kapaliny, perforoval vnitřní orgány trokarem…“
Fergusson si odkašlal. „Není, ehm, nutné, zabíhat do takových detailů.“
„Och, omlouvám se.“ Pan Hutchinson starší se lehce začervenal. „Myslel jsem, že chcete slyšet všechno.“
„Ano, ale…“
„Pane Hutchinsone.“ Vicki se naklonila dopředu. „To poslední slovo, které jste použil, trokar, co je to?“
„No, paní Nelsonová, jde o dlouhou kovovou trubičku, dutou, víte, a hodně zahrocenou, velmi ostrou. Používáme ji k odsátí tělních tekutin a vstříknutí velmi, velmi svíravé konzervační tekutiny do dutin.“
„O tom se váš synovec nezmiňoval.“
Starý pán se trochu stydlivě pousmál. „Nejspíš to pojal trochu stručněji. Já mám tendenci všechno moc rozpitvávat, když mě včas nezastavíte.“
„Říkal,“ zadívala se mu upřeně do očí, „že právě zavedl do krční žíly těsnící tmel, když byl odvolán nahoru.“
Pan Hutchinson zavrtěl hlavou. „Ne. To není možné. Když jsem sešel dolů, abych to dokončil – ta mladá žena v kanceláři trvala na tom, že s Davidem potřebuje naléhavě mluvit – byl hrot trokaru již zaveden v břišní dutině a zaceloval vstupní ránu.“
Malou kancelář naplnil zvuk odvozovaných závěrů.
„Já myslím,“ řekl pomalým hlasem detektiv Fergusson, „že bychom si měli znovu promluvit s Davidem.“
David Hutchinson zopakoval, co řekl předtím.
Pan Hutchinson se tvářil zmateně. „Ale jestli jsi neodsál tělní dutinu ty, tak kdo?“
Pan Hutchinson mladší rozhodil rukama. „Chen?“
„Nesmysl. Ten je tady jen na pozorování. Nevěděl by, jak se to dělá.“
„To mluvíte o Tomu Chenovi?“
Oba Hutchinsonové přikývli.
„Než vás přijmou do programu, po jehož skončení se můžete stát pracovníkem pohřebního ústavu,“ vysvětlil mladík, „musíte strávit čtyři týdny pozorováním. Tuhle práci nemůže dělat každý. Ať tak či tak, Tom už je u nás nejmíň dva a půl týdne. Když jsem připravoval tělo, v místnosti byl. Trochu mi pomáhal. Ptal se mě na pár věcí…“
„A v místnosti byl i tehdy, když jsem to přišel dodělat. Rozhodně jsem měl pocit, že naznačuje, že jsi to odsávání provedl ty, Davide.“
„No tak já to nebyl.“
„Jsi si jistý?“
„Ano!“ To slovo prolomilo klidnou odměřenost, již se oba muži naučili zachovávat, a oba vrhli na policistu sedícího na druhé straně stolu vystrašený pohled.
„A Tom Chen je kde?“
„Bohužel tady není. Pracoval celý víkend,“ vysvětlil pan Hutchinson starší, když se znovu ovládl. „Takže když mě požádal o den volna, neviděl jsem důvod, proč mu ho nedat.“
„Hmmm. Jamie…“
Fergussonův parťák kývl a tiše opustil místnost.
„Kam jde?“
„Jde se podívat, jestli bychom si mohli s panem Chenem promluvit. Ale prozatím,“ opřel se Fergusson o opěradlo a lehce poklepal perem o zápisník, „zapomeňme na to, kdo provedl to odsávání, ano? Řekněte mi, co bylo dál.“
„No, to je skoro všechno. Tělo jsme oblékli, pro všechny případy ho lehce nalíčili, umístili do rakve a nechali ho tam. Přes noc. Dnes ráno jsme rakev přenesli do kaple v patře.“
„Aniž byste zkontrolovali její obsah?“
„Nikdy předtím se s obsahem nic nestalo,“ prohlásil pan Hutchinson mladší omluvně.
„Muselo se to stát v noci.“ Pan Hutchinson starší zavrtěl ustaraně hlavou. „Jakmile se rakev přenese nahoru, neexistuje způsob, jak by z ní někdo mohl tělo vyjmout, aniž by ho někdo viděl.“
„Žádné stopy po vloupání,“ zabručel si pro sebe Fergusson. „Kdo má klíč?“
„No, my přece. A Christy Alomanová, která vyřizuje veškeré papírování. Pracuje pro naši firmu už roky. A samozřejmě mám tady ve stole rezervní. To je divné.“ Otevřel druhou zásuvku a pak třetí. „Ach, tady jsou.“
„Ne na místě, kde je obvykle míváte?“
„Ne. Nemyslíte si, že je někdo vzal a nechal si udělat kopie, že ne, detektive?“
Detektiv Fergusson vrhl letmý pohled přes rameno, kde seděli Vicki a Celluci, a výmluvně zvedl obočí. Pak si povzdechl. „Snažím se nemyslet, pane Hutchinsone. Obvykle z toho mívám deprese.“
„Tak dobře.“ Celluci odbočil do Divizní ulice, jednou rukou ovládaje volant, zatímco druhou máchal pro zdůraznění do vzduchu. „Proč by Tom Chen to tělo kradl?“
„Jak to mám k čertu vědět?“ zavrčela Vicki. „Až ho najdeme, zeptám se ho na to.“
„Nevíš, jestli s tím měl vůbec něco společného.“
„Ne? Mluvíme tu o falešné adrese a o zmizení ráno po činu – to
mi tedy připadá po čertech podezřelé.“
„Souhlas.“
„Nemluvě o tom, jak si nebyli jistí, jestli zapnuli nebo nezapnuli ventil v balzamovací místnosti. Ta holka, co tak vehementně chtěla mluvit s panem Hutchinsonem mladším, byla nejspíš součástí plánu na odvedení pozornosti.“
„Detektiv Fergusson se svým parťákem na tom pracují.“
Když zajeli na parkoviště u domu, otočila se k němu Vicki čelem. „Takže?“
„Takže je nech dělat jejich práci, Vicki.“ Celluci zaparkoval a natáhl se za sedadlo pro pytlík s pečeným kuřetem. „Fergusson slíbil, že tě bude o všem informovat.“
„Dobře.“ Vystoupila z auta a rázovala si to k domu. Podpatky jejích lodiček klapaly ve výmluvném rytmu o chodník. „To mi usnadní práci.“
„A tvoje práce je?“ Musel se zeptat. Bylo to zbytečné, ale prostě musel.
„Najít Toma Chena.“
Cellucimu stačily tři dlouhé kroky, aby ji dohnal, a pak ještě jeden, aby se dostal před ni a otevřel jí dveře do domu. „Vicki, uvědomuješ si přece, že Tom Chen – to jméno, ta osoba, ten zloděj mrtvol – je pravděpodobně stejně falešný údaj jako jeho adresa. Jak ho chceš k čertu najít?“
„Až ho najdu…“ z jejího hlasu bylo zřejmé, že nalezení Toma Chena pokládá za fakt, nikoli za možnost, a Celluci se nemohl zbavit silného podezření, že neslyšela jediné slovo z toho, co jí říkal, „najdu i tělo své matky.“
„Tomu teda říkám smůla.“
Catherine se zamračila, rozepnula přezku na poutech čísla devět a ustoupila stranou, aby mohl vylézt z boxu. „Předpokládám, že to asi je poměrně nešťastné,“ řekla pochybovačným hlasem, „ale s námi to vlastně nijak nesouvisí.“
„Jo, jasně.“ Donald si odfrkl. „Země volá Cathy: zkus si vzpomenout, že jsme to byli my, kdo odnesl tělo, které hledají. Zkus si vzpomenout, že krádež mrtvol je zločin.“ Zvýšil hlas.
„Zkus si vzpomenout, že toho asi moc nevyzkoumáš, když budeš sedět na prdeli v kriminále!“ Uskočil stranou, když číslo devět náhle udělal prudký pohyb směrem k němu. „Hej! Běž ode mě!“
„Přestaň křičet! Nelíbí se mu to.“ Catherine se natáhla po nemrtvé ruce. Číslo devět udělal ještě další dva kroky, než zaregistroval tlak jejích prstů, ale když už si jí všiml, poslušně se zastavil. „To je v pořádku,“ řekla hebkým hlasem. „To je v pořádku.“
„To není v pořádku!“ Donald rozhodil oběma rukama a prudce se obrátil čelem k doktorce Burkové. „Řekněte jí něco, doktorko. Řekněte jí, že to není v pořádku!“
Doktorka Burková zvedla oči od alfa vln odvíjejících se na monitoru. „Donalde,“ povzdechla si, „myslím, že reaguješ nepřiměřeně.“
Vyvalil oči. „Nepřiměřeně! Zkuste si vzpomenout, že já jsem ten, koho můžou identifikovat!“
„Ne, to nemůžou.“ I když doktorka Burková nepoužila zrovna konejšivý hlas, byl její tón natolik věcný, že zapůsobil stejně. „Můžou identifikovat Toma Chena, nikoli Donalda Li. Ale jelikož Tom Chen neexistuje a není nic, co by ho nějak spojovalo s Donaldem Li, myslím, že můžeme předpokládat, že ti nic nehrozí.“
„Ale vědí, jak vypadám.“ Jeho námitka zanikla v takřka kňouravém zvuku.
„Ano, ostatní zaměstnanci pohřebního ústavu by tě mohli u soudu identifikovat, ale já se ti osobně zaručuji za to, že k tomu nedojde. Jaký popis můžou policii asi tak dát? Mladý muž asiatských rysů, asi sto šedesát centimetrů vysoký, krátké černé vlasy, tmavé oči, hladce oholený…“ Doktorka Burková si znovu povzdechla. „Donalde, jen na téhle univerzitě jsou stovky studentů, kteří odpovídají popisu. O zbytku města nemluvě.“
Donald se zakabonil. „Chcete tím říct, že vypadáme všichni stejně?“
„Právě tak stejně jako mladí muži západních rysů s výškou kolem sto sedmdesáti, krátkými hnědými vlasy a světlýma očima, kteří jsou hladce oholení. Takových jsou na této univerzitě také stovky. Já ti říkám, že tě policie nikdy nenajde.“ Sklonila se nad elektrokardiografem. „Jen se drž pár dní při zemi a všechno bude v pořádku.“
„Drž se při zemi. Jasně.“ Přešel místnost tam a zpátky, vytáhl z kapsy čokoládovou tyčinku a rozbalil ji. „Byl jsem prvotřídní idiot, že jsem se do toho nechal navézt. Od začátku jsem věděl, že z toho koukají potíže.“
„Od začátku jsi věděl,“ opravila ho doktorka Burková a narovnala se, „že nám to vynese pěkný balík peněz. Aplikace výzkumu, který tu provádíme, jsou nekonečné a jeho důsledky překvapivé. Možná by z toho mohla být i Nobelova cena…“
„Zlodějům mrtvol se Nobelova cena neuděluje,“ poznamenal Donald.
Doktorka Burková se usmála. „Ale ano, když porazí smrt,“ řekla. „Víš, co by lidé byli ochotni udělat, aby dostali informace, které tu získáváme?“
„Zatím vím, co jsem pro to udělal já.“ Donald sledoval, jak na druhé straně místnosti vede Catherine číslo osm k židli. Před pouhými několika týdny ležel tenhle bývalý tulák na prkně a nikdo se k němu nehlásil. A teď, pokud díky němu smrt přímo neporazili, rozhodně jí aspoň nakopali do zubů. „Podívejte, na co ještě čekáme? Se všemi triky, ke kterým jsme ty Catherininy bakterie už přiměli, a s tím, co u čísla devět vypadá jako propojení mezi mozkem a počítačem, bychom po té ceně mohli docela dobře sáhnout už teď.“
„Tohle už jsme probrali, Donalde. Jestli to zveřejníme dřív, než to dokončíme, tak nás to nikdy dokončit nenechají.“
„Vláda,“ vložila se do debaty Catherine, „nemá vědu co omezovat.“
Donald přejel pohledem od doktorčiných přísných rysů k umíněnému pohledu své kolegyně z postgraduálního studia. „Hej! Já jsem na vaší straně, vzpomínáte si? Chci svůj podíl na zisku, o perspektivě Nobelovy ceny nemluvě. Já jen nestojím o to, aby se můj zadek ocitl za mřížemi, kde by si mě nějaká nižší forma života připomínající gorilu ohnula přes postel a…“
„Vyjádřil ses dostatečně, Donalde, ale já upřímně pochybuji o tom, že policie investuje do pátrání po mladém panovi Chenovi takové úsilí. Velice brzy si její pozornost vyžádají zločiny páchané na živých tělech.“
„Jo? A co Vicki Nelsonová, její dcera? Slyšel jsem, že ta zasraná mrcha je fakt dobrá.“
Doktorka Burková svraštila obočí. „Ačkoli shledávám tvou náhlou zálibu ve fekálním výrazivu značně nechutnou, na tom, co říkáš, něco je. Nejen že paní Nelsonová dříve pracovala jako policejní detektiv, ale nyní se věnuje praxi soukromé vyšetřovatelky a podle všech zpráv se rozhodně nejedná o člověka, který by se snadno vzdával. Naštěstí pro nás se bude muset potýkat se stejným nedostatkem informací jako policie, a třebaže asi bude trvat déle, než jí dojde zápal, stejně nic nenajde, protože jsme si dali velký pozor, aby po nás nezbylo nic, co by se najít dalo. Nemám pravdu?“
„No, asi jo.“
„Tak si přestaň dělat starosti. To, že si nechali otevřít tu rakev, bylo nešťastné, ale není to zase taková katastrofa, jakou z toho děláš. Nemáš dnes odpoledne náhodou přednášku?“
„Já myslel, že jste chtěla, abych se držel při zemi.“
„Chci, aby ses choval stejně jako jindy.“
Zazubil se. Nikdy si z ničeho nedokázal dělat příliš dlouho starosti. „Takže jako zlobivý kluk?“
Doktorka Burková zavrtěla hlavou a pousmála se. „Běž.“
Šel.
„Hrozí mu opravdu nějaké nebezpečí, doktorko Burková?“
„Copak jsem právě neříkala, že ne?“
„Ano, ale…“
„Catherine, nikdy jsem Donaldovi nelhala. Nejlehčí způsob, jak přijít o věrnost společníků, je lhát jim.“
Catherine to zjevně nepřesvědčilo a dál si hryzala spodní ret.
Doktorka Burková si povzdechla. „Copak jsem ti neslíbila,“ řekla jemným hlasem, „hned když jsi za mnou poprvé přišla, že se o všechno postarám? Že se zasadím o to, abys mohla nerušeně pracovat? A copak jsem tenhle slib někdy porušila?“
Catherine se přestala kousat do rtu a zavrtěla hlavou.
„Takže si nemusíš dělat starosti o nic jiného než o svou práci. Kromě toho, Donaldova oddanost vědě není tak silná jako tvoje.“ Poklepala rukou po izolačním boxu s ostatky Marjory Nelsonové. „A teď, kdybys nastavila svalové sekvence, já bych měla jít raději do kanceláře. Když se paní Shawová oddává hysterickým záchvatům u sebe doma, jen pánbůh ví, co se tam nahoře děje.“
Jakmile v laboratoři osaměla, přešla Catherine pomalu ke klávesnici a posadila se, hledíc chvíli zamyšleně na monitor. Donaldova oddanost vědě není tak silná jako tvoje. To věděla vždycky. Co si ale začínala uvědomovat právě teď, bylo, že ani oddanost vědě doktorky Burkové není tak silná, jak by měla být. I když se vždycky hodně mluvilo o ryzím výzkumu, tak o nekonečných aplikacích a dělení zisku slyšela dnes poprvé.
Za víčky, která pozbyla pružnosti do té míry, že se nedala úplně otevřít ani zavřít, sledovala každý její pohyb dvojice matných očí.
Číslo devět seděl tiše a byl pro tuto chvíli spokojen, že se nachází mimo box. A s ní.
„Tak jak jí je?“
Celluci vyšel na chodbu a přivřel za sebou dveře. „Zvládá to.“
„Humf. Zvládá. Stane se jí něco tak příšerného a jediné, co k tomu řeknete, je, že to zvládá?“ Pan Delgado zavrtěl hlavou. „Už plakala?“
„Ne, co jsem byl s ní, tak ne.“ Stálo ho to jisté úsilí, ale Cellucimu se podařilo nemít starému pánovi jeho starosti za zlé.
„Vsadím se, že ani jindy. Pláč je pro slabochy a ona není žádný slaboch, takže nepláče.“ Poklepal si na hruď křivým prstem. „Já brečel jako děcko, jako děcko vám povídám, když zemřela moje Rosa.“
Celluci pomalu souhlasně přikývl. „Já zase plakal, když mi zemřel otec.“
„Celluci? Ital?“
„Kanaďan.“
„Nehrajte si na chytráka. My, moje Rosa, mladý Frank a já, jsme přišli z Portugalska hned po druhé světové válce. Byl jsem svářeč.“
„Rodina mého otce přišla těsně před válkou. On byl instalatér.“
„Tak vidíte.“ Pan Delgado rozhodil rukama. „A jeden by řekl, že když můžeme plakat my dva, může nějakou tu slzu uronit i ona, aniž by ztratila pocit, jak je tvrdá.“
Z bytu bylo slyšet Vickiin hlas. „Pan Chen? Možná mi dokážete pomoct, hledám mladíka, něco málo přes dvacet, jménem Tom Chen…“
Pan Delgado svěsil ramena. „Ale to ona ne. Žádné slzy. Drží tu bolest uvnitř. Poslechněte si, co vám řeknu, důstojníku Celluci. Až se ta bolest konečně dostane ven, roztrhá ji na kusy.“
„Budu tam pro ni.“ Snažil se, aby to nevyznělo omluvně – to, že se s tím Vicki neuměla vypořádat, nebyla jeho chyba – ale naprostý úspěch nezaznamenal.
„A co ten druhý chlapík? Ten tam bude taky?“
„Nevím.“
„Humf. Že mi do toho nic není? Inu, možná že ne.“ Starý pán si povzdechl. „Je to těžké, když nemůžete nijak pomoci.“
Celluci ho napodobil a povzdechl si také. „Já vím.“
Když se ocitl zpátky v bytě, opřel se zády o zavřené dveře a sledoval, jak Vicki mrštila kingstonským telefonním seznamem přes celou místnost.
„Štěstí se nedostavilo?“
„Jeho číslo není uvedeno v seznamu, nebo tu nemá rodinu.“ Prudce si prstem posunula brýle na nose. „Pravděpodobně je to student. Bydlí na kolejích. Najdu ho.“
„Vicki…“ Zhluboka se nadechl a pomalu vydechl. „Hledáš falešné jméno. Když byl někdo dost chytrý na to, aby dokázal provést něco takového, měl určitě i dost rozumu, aby jednal pod smyšleným jménem.“ Už to, že jí to musel pořád opakovat, bylo děsivou známkou toho, jak hluboce ji matčina smrt a ztráta jejího těla zasáhla. K tomuto závěru by musel dojít kterýkoli kadet v prvním ročníku. „Viktorii“ Nelsonové by to vůbec nemělo být nutné říkat. „Tom Chen je…“
„Všechno, co máme!“ V čelisti jí naběhl sval, doslova po něm ta slova plivla. „Je to jméno. Je to aspoň něco.“
Není to nic. Ale nahlas to neřekl, protože za jejím vyzývavým tónem zaslechl zoufalou potřebu mít se čeho chytit. Asi bych měl být rád, že se upnula na tohle a ne na Fitzroye. Ublížilo by mu nějak, kdyby se do toho pustil s ní? Přinejmenším by mu to umožnilo zůstat jí nablízku a časem se možná Vicki rozhodne upnout na něj. „Tak dobře, pokud bydlí na kolejích, kde schovává…“ Tvou matku ne. Musí pro to být nějaké lepší označení. „…to tělo?“
„Jak to mám k čertu vědět? První věc, kterou zítra udělám, je, že si opatřím seznam studentů univerzity.“
„Jak?“ Celluci přešel místnost a posadil se na pohovku. „Nemáš soudní příkaz a opatřit si ho nemůžeš. Proč to nenecháš na místní policii? Detektiv Fergusson si je dost jistý, že za tím vězí studenti medicíny, takže si univerzitu určitě prověří.“
„No a co? Mně je jedno, co si detektiv Fergusson prověří. Je mi jedno, jestli se tímhle případem zabývá celý zasraný sbor.“ Postavila se a vtrhla do maličké kuchyně. „Já toho grázla najdu, a až ho najdu, tak ho…“
„Tak ho co?“ Vyskočil z pohovky a přihnal se do kuchyně za ní, zapomínaje na okamžik na to, že Tom Chen je jen jméno a nic víc. „Proč chceš najít toho chlápka dřív než policie? Aby sis mohla dopřát trochu osobnější výkon spravedlnosti?“ Popadl ji za rameno a prudce si ji otočil tváří k sobě, přičemž oba naprosto ignorovali kávu, která při tom manévru vyšplíchla z hrnku, co držela v ruce. „Loni na podzim jsem přivřel oči, protože neexistoval způsob, jak postavit Marka Williamse před soud a nezpůsobit tím více škody, než za kolik stál. Ale tenhle případ je jiný! Nechej to na starost zákonu, Vicki!“
„Zákonu?“
„Jo. Vzpomínáš si, co jsi kdysi přísahala, že budeš zachovávat?“
„S tím na mě nechoď, Celluci. Moc dobře víš, kolik lidí si zákon bude moci dovolit na tenhle případ vyčlenit. Já ho najdu!“
„Dobře. A pak?“
Na okamžik zavřela oči, a když je znovu otevřela, zastíral je neproniknutelný stín.
„Až ho najdu, bude si přát, aby se těla mé matky nikdy nedotkl ani prstem.“
Ten chladný tón, zbavený veškerých emocí, přejel Cellucimu po páteři jako nůž. Věděl, že z ní mluví bolest. Věděl, že každé slovo myslí naprosto vážně. „Za tohle může Fitzroy,“ zavrčel. „To on tě naučil brát zákon do svých rukou.“
„Henryho z toho vynech,“ řekla varovným hlasem. „Za své činy nesu zodpovědnost jen já sama.“
„Já vím,“ povzdechl si Celluci a náhle se cítil velmi, velmi unaveně. „Ale Henry Fitzroy…“
„Nemá tušení, o čem to tu mluvíte,“ zazněl ode dveří tichý hlas a oba se prudce otočili.
Henry přejel pohledem z Vicki na Celluciho a pak se usadil na kuchyňské židli. „Co kdybyste mi řekli, co se vlastně stalo?“
Henry hleděl na Celluciho poněkud nevěřícně. „Proč si proboha svatého myslíš, že budu znát důvod, proč to tělo zmizelo?“
„No, jsi přece… to, co jsi.“ Mohl to sice říct nahlas, ale Celluci to říct nehodlal. Ne takhle přímo. „Spadá to do kategorie věcí, ve kterých se vyznáš. Nebo snad ne?“
„Ne. Nespadá.“ Obrátil se na Vicki. „Vicki, je mi to hrozně líto, ale nemám nejmenší ponětí, proč by někdo v dnešní době kradl mrtvá těla.“
Pokrčila rameny. Jí popravdě ani tak nezajímalo proč, ona jen chtěla vědět kdo.
„Pokud ovšem vůbec šlo o krádež.“ Celluci se zamračil a zamyslel se nad touto novou a pramálo příjemnou představou.
Henrymu se zúžily zorničky. „Co tím chceš říct?“
„Co když Marjoryino tělo nebylo ukradeno?“ Odmlčel se a znovu se nad tím zamyslel. „Co když vstala a odešla odtamtud sama?“
Vickiin šálek kávy se roztříštil o podlahu.
„Ty ses zbláznil!“ vykřikl Henry.
„Opravdu?“ Celluci udeřil oběma dlaněmi o stůl a předklonil se. „Minulý rok se nějaký parchant pokoušel obětovat Vicki démonovi. Já toho démona viděl, Fitzroyi. Loni v létě jsem se seznámil s vlkodlačí rodinkou. Na podzim jsme zachránili svět před kletbou mumie. Vím, že možná chápu trochu pomaleji, ale v poslední době jsem začal věřit, že na tomhle podělaném světě se toho děje zatraceně víc, než má většina lidí vůbec ponětí. Když existuješ ty, tak mi pověz, proč by nemohla vstát a odejít po svých Marjory!“
„Henry?“
Henry zavrtěl hlavou a vzal jednu z Vickiiných rukou do dlaní. „Nabalzamovali ji, Vicki. Něco takového by nedokázalo přežít vůbec nic.“
„Možná že nenabalzamovali.“ Obrátila ruku, dokud ho nesvírala prsty. „V tom, co se dělo potom, měli trochu zmatek. Možná že ji nenabalzamovali.“
„Ne, Vicki, udělali to.“ Celluci jí zlehka položil ruku na rameno a říkal si, kdy se už sakra naučí držet tu svou velkou pusu zavřenou. Na balzamování úplně zapomněl. „Omlouvám se. Měl jsem si to líp rozmyslet. Má pravdu.“
„Ne.“ Spatřila šanci. Nedokázala se jí vzdát. „Poznal bys to, Henry?“
„Ano, ale…“
„Tak běž. Ověř to. Pro všechny případy.“
„Vicki, já tě ujišťuji, že tvá matka nevstala z…“
„Henry. Prosím.“
Pohlédl na Celluciho, který jen nepatrně pokrčil rameny. Je to na tobě, říkal mu tím gestem. Já s tím začal, omlouvám se. Henry kývl na detektiva hlavou – omluva přijata – vymanil svou ruku z Vickiiny a postavil se.
Požádala ho o pomoc. Dostane ji. Byla to maličkost, a jestli jí tím vnese aspoň trochu klidu do mysli… „Ta rakev je pořád v pohřebním ústavu?“
„Ano.“ Začala se také zvedat ze židle, ale on zavrtěl hlavou.
„Ne, Vicki. To poslední, co teď potřebuješ, je, aby tě chytili při vloupání. Jestli to tam hlídají, dokážu se jim vyhnout tak, jak bys to ty nedokázala.“
Vicki si postrčila brýle a klesla zpátky do židle, neochotně uznávajíc jeho argument.
„Kdybych si myslel, že jsi to navrhl jen proto, abys mě odstranil,“ řekl tiše Henry Cellucimu u dveří, zatímco si strkal do kapsy papírek s adresou, „byl bych méně než potěšen.“
„Ale ty si to nemyslíš,“ odpověděl Celluci stejně tiše. „Proč ne?“
Henry se podíval vyššímu muži do očí a lehce se pousmál. „Protože poznám čestného člověka, když se s ním setkám.“
Čestného člověka. Celluci vrhl za svým sokem poslední zlobný pohled a opřel si hlavu o rám dveří. Čert aby to spral. Kéž by toho nechal.
Jestli bylo provedeno balzamování, krev byla odsáta a nahrazena chemickým roztokem, jehož účelem bylo dezinfikovat a zakonzervovat, zamezit vzniku života spíše než ho udržet – a z toho, co mu jak Vicki, tak Celluci říkali, vyplývalo, že si mladší spolumajitel pohřebního ústavu byl jistý, že se tak stalo – pak neexistovala možnost, že by Marjory Nelsonová povstala a stal se z ní noční lovec. Také způsob její smrti nenaznačoval, že by mohlo dojít k přeměně.
Henry zaparkoval BMW a chvíli hleděl do tmy, stoprocentně přesvědčen o tom, že v pohřebním ústavu nenajde nic, co by už předtím nenašla policie. Ale já tam nejdu kvůli informaci, jdu tam kvůli Vicki. Nechávám ji, aby strávila noc sama s Michaelem Cellucim.
Zavrtěl hlavou a vystoupil z auta. Jestli se Celluci pokusí ten čas využít, nebo ne, bylo irelevantní – Vicki momentálně žila jedinou věcí. Najít osobu nebo osoby zodpovědné za krádež těla její matky a potřebu útěchy pohřbila spolu se žalem, který si ještě úplně nepřipustila. Protože ji miloval, nehodlal jí lhát. Byl ochoten do toho pohřebního ústavu zajít, objevit to, co už věděl, a umožnit jí tak mimo veškerý stín pochybností smazat jednu z možností.
Ale nejdříve se potřeboval nasytit.
Vicki neměla energie zrovna na rozdávání, a třebaže byl v pokušení dokázat svou moc Cellucimu, tomuto druhu svodů se naučil čelit už dávno. Kromě toho bylo k nasycení zapotřebí intimnosti, ke které zatím mezi nimi neexistovala ochota, a také by bylo nutné použít určitých jemností, na které teď neměli čas.
Otočil hlavu po větru a zapátral v nočním vzduchu. Půl domovního bloku za jeho zády se zuřivě rozštěkal pes. Henry ho ignoroval, o teritorium, na které si činil nárok, neměl sebemenší zájem. Tady. Když pach zachytil, rozšířilo se mu chřípí. Podržel si ho a začal ho sledovat k jeho zdroji.
Otevřené okno se nacházelo ve druhém patře. Henry se k němu dostal bez potíží, jen se na chvíli prostě stal dalším stínem pohybujícím se po stěně domu tak rychle, že by si oči smrtelného pozorovatele nestačily uvědomit, co vlastně vidí.
Síť proti hmyzu nepředstavovala překážku.
Pohyboval se tak tiše, že ani jeden z mladíků ležících na posteli s kůží lesklou potem a identickým přerývaným oddechováním neměl nejmenší tušení, že tam je, dokud to nedovolil. Jako první ho uviděl ten světlovlasý, a než ho zachytil Lovcův spár, podařilo se mu vydat neartikulovaný výkřik. Tím varoval druhého, který se prudce obrátil a silně máchl svalnatou paží.
Henry nechal jeho pěst plácnout do své dlaně, pak sevřel prsty a usmál se. Uvězněn v hlubinách jeho oříškových očí mladík ztěžka polkl a roztřásl se.
Postel se prohnula pod tíhou třetího těla.
Stal se prodloužením jejich vášně, která rychle narůstala a nabírala na intenzitě a nakonec vzplála jako pochodeň, přehnala se přes všechna nervová zakončení, až se v jejím žhnoucím plameni oba smrtelníci zcela ztratili.
Odešel stejnou cestou, jakou přišel. Ráno zjistí, že západka zajišťující jejich síť proti hmyzu je zlomená, ale nebudou vědět, kdy k tomu došlo. Jediná vzpomínka na jeho spoluúčast je povede k tomu, že se budou noc co noc neustále pokoušet zopakovat to, co jim věnoval. Přál jim do té radostné snahy hodně štěstí.
Rakev zatím z kaple nikdo neodnesl. Henry na ni znechuceně hleděl. Nedokázal pochopit, proč vystlali dřevo šedomodrou látkou ani proč cítili potřebu ukládat prázdnou tělesnou schránku do drahých, nádherných rakví zabezpečených proti hnilobě a rozkladu. To, co bylo důležité za jeho časů, byl obřadný pohřeb, truchlení, vyjádření žalu a dlouhé, složité loučení. Mohutné pomníky mrtvým se umisťovaly tak, aby se pohledem na ně mohli těšit živí lidé, a nezahrabávaly se do země pro potěchu červů. Co bylo špatného, říkal si, když přistoupil blíž, na prosté, dřevěné truhle? V prosté, dřevěné truhle byl pohřben i on sám.
Pytle s pískem už odnesli, ale na saténovém polštáři bylo stále patrné, kde předtím ležely. Henry zavrtěl hlavou a nahnul se nad rakev. Mrtvým bylo pohodlí lhostejné. Nechápal, jak mohlo popírání této skutečnosti přinášet živým útěchu.
Náhle zaváhal. Když se naposledy naklonil nad rakví, která neměla být prázdná, skončilo to málem tak, že přišel o duši. Ale ten starověký egyptský čaroděj, který si říkal Anwar Tawfik, ve skutečnosti nezemřel, zatímco Marjory Nelsonová nesporně ano.
Na vnitřních stěnách spočíval lehký nádech nedávné přítomnosti Vickiiny matky. Strávil celý den obklopen jejím pachem, a tak bez potíží rozeznal jeho stopu ulpívající na tkanině pod tenkou vrstvou pachu zanechaného vyšetřováním. Když se zase narovnal, byl si jistý, že ať už Marjory Nelsonová dělala za života – a případně i po smrti – cokoli, rozhodně nevstala jako jedna z jeho rasy.
Ale něco tam přece jen bylo.
Během staletí už dýchal pach smrti ve všech jeho odstínech, ale tuto smrt, jejíž pach mu ulpěl na vnitřní straně nosu a úst, tuto smrt nepoznával.
Přidejte odpověď