Tanya Huffová
Blood Bank
Brokilon 2011
Krevní pouta VI.
„Napsat Dluh krve jsem nikdy neměla v úmyslu. Co se mě týkalo, příběh, který jsem vyprávěla, skončil Spojením krve – to byl závěr, k němuž jsem směřovala od samého počátku. A pak, po nějaké době, jsem si uvědomila, že bych měla říct ještě něco víc, že bych chtěla prozkoumat Vickiin nový život a to, jak se změnil její svět,“ píše autorka v předmluvě závěrečné knihy série Krevní pouta a v podobném duchu pokračuje i dál.
„Jeden velký rozdíl spočíval v tom, že Henry se usadil ve Vancouveru a tak Vicki s Mikem museli přijet za ním. Z této změny vyplývalo, že už neměli žádného vnitřního spojence – vancouverské policejní oddělení mohlo Mikovi dlužit nanejvýš nějakou laskavost, ale nic víc. V případě potíží v tom budou sami. Uznávám, že většinu potíží způsobují oni sami, ale chápete, co tím myslím.
Protože Krevní pouta byla stejnou měrou o vztazích mezi třemi hlavními protagonisty jako o metafyzických záhadách, a protože v Dluhu krve jsem ony vztahy jednou provždy vyřešila, žádné další knížky o Vicki Nelsonové už nebudou. O těchto lidech jsem už řekla vše, co jsem chtěla. Tak. A hotovo.
Tedy s výjimkou sbírky povídek, kterým říkáme Krevní banka.“
Teď by mne, coby recenzenta, mohl někdo nařknout z lenosti a zjednodušeného opisování, protože výše uvedené řádky neslouží jenom jako předmluva ale zároveň i jako anotace na zadní straně knihy. Opisování přiznávám, lenost kategoricky odmítám. Už ve chvíli, kdy jsem četl anotaci, tak jsem věděl, že jí použiji. Proč bych ostatně složitě hledal vlastní slova, když mi Tanya Huffová mluví z duše a hlavně slova o Spojení krve jako o předpokládaném, a hlavně skutečném, vrcholu celé série se s mým názorem stoprocentně ztotožňují.
A protože mne má autorka nejspíš ráda, připojuje za předmluvu i krátké doušky ke všem devíti povídkám – za pomlčkou pak přidávám své postřehy.
Tohle město není dost velké je přímé pokračování Spojení krve a vztahuje se k Dluhu krv. Vzhledem k tomu, čím se Vicki stala se podstata děje skrývá už v samotném názvu. – Kdo četl celou sérii, tak ví, že si Vicki musela svoje Toronto zasloužit ( miluju parafráze, fanoušci JFK snad odpustí ) a vzhledem k tomu, že autorka dala svým upírům do vínku teritoriální nesnášenlivost, musí si Vicki s prastarou upírkou poradit jednou pro vždy. A nebyla by to Vicki, kdyby to neprovedla způsobem, nad nímž by ti opravdu staří upíři zešíleli strachy.
Chovat se jako člověk nabízí pohled do Henryho minulosti. Jsem nadšenou fanynkou Regenty Novels Georgette Heyerové a do téhle doby jsem se ponořila s velkou chutí. Jména postav, jež nejsou skutečnými historickými osobnostmi, jsem převzala z klasických upírských příběhů. – První odbočka od Vickiiných a osudů a výlet do staré dobré Anglie devatenáctého století, kde se královský levoboček zaplete do vyšetřování špionáže ve prospěch Francie.
Povídka Karty také říkají se rovněž odehrává mezi Spojení krve a Dluhem krv. Svým způsobem by se bez této povídky nemohl Dluh odehrát tak, jak se odehrál, jelikož ta modrá dodávka, ve které Vicki v Dluhu jezdí, se poprvé objevuje právě zde. – Po odskočení si k Henryho dobrodružství se Tanya Huffová vrací do Ameriky, aby trochu nalomila Vickiino přehnané sebevědomí. Vicki totiž není tak neodhalitelná, jak se sama domnívala.
Mstivý duch jezera Nepeakea vyl inspirován částečně prudkým vzestupem prodeje, který jsem zaznamenala při pobytu na Floridě a fascinující knihou od Michaela Bradleye „More than a myth: The search for the monster of Muskrat Lake“. Bradley nejenže v ní zabil veškerou romantiku obklopující lochnesskou příšeru, ale přesvědčil mě, abych se do vod hlubokých jezer raději nepouštěla. – Vicki má případ, který souvisí s její novou praxí, kdy se orientuje na případy spojené s nadpřirozenem. Ačkoli má sama s touto doménou bohaté zkušenosti, je od začátku vyšetřování velmi skeptická. Tahle s povídka se nese hodně na vlně nadsázky, čemuž velmi napomáhá i přítomnost Mika Celluciho a osoba vlezlého developera, který si Vicki najal.
Mít s kým sdílet noc byla napsána pro antologii nazvanou Upír bílé pleti hledá sobě rovného. Ne, opravdu přísahám, já bych na takový název sama nikdy nepřišla. Zbožňuji poslední větu té povídky. – Henryho přepadl splín. Vicki žije na druhém pobřeží a ani Tony už není tou roztřeseným psíkem, který přiběhne okamžitě, jak jeho pán zavolá. I proto si čtyři sta padesát let starý upír dovolí luxus nové zkušenosti a podá si seznamovací inzerát. Nejenom poslední věta stojí za přečtení.
V povídce Hnízdo se Vicki a Mike střetávají s inteligentními obřími brouky sajícími krev v torontském metru. Jakmile víte tohle, vše ostatní tak nějak samo zapadá na své místo… – Ačkoli se námět povídky může zdát sebevíc přitažený za vlasy, tentokrát jde opravdu do tuhého a úsměvy brzy zmrznou na rtech. Jen si zkuste představit ponuré, tmavé tunely a v nich tisíce hemžících se hmyzích těl. Sranda jde po chvíli stranou, aby jí místy nahradila pravá hororová atmosféra.
Seleratus je další sondou do Henryho minulosti. Tahle je ovšem poněkud temnější než většina ostatních. Tento příběh se odrazil od jedné z Henryho vzpomínek v Ceně krve. – Tanya Huffová dokazuje, že umí příběhy, v nichž může být upír tou pravou bytostí temnoty – bytostí krvelačnou, nesmiřitelnou, která je ve jménu pomsty schopná jakéhokoli činu. Po humoru a nadsázce tentokrát nenajdete ani stopu.
Kritická analýzy je variací na téma záhady zamčeného pokoje. Tedy, o tradiční záhadu zamčeného pokoje se možná přímo nejedná, ale osoba, která jí řeší, je upír, takže se to rozumí tak nějak samo sebou. – Povídka, ve které autorka přichází s poměrně originální zápletkou a ideou, že i veskrze moderní doba může mít své nadpřirozené bytosti, o kterých by ještě před pár desítkami let nikdo nepřemýšlel.
Tak tu máme Vánoce je povídka speciálně pro tuto sbírku a vznikla v přímém důsledku toho, že jsem ji musela napsat v době Vánoc. Původně měl hrát roli Skrblíka Michael Celluci, ale hned na první stránce jsem si uvědomila, že by to prostě nefungovalo, takže vniklou mezeru zaplnila Vikvi, která je v téhle dvojici nepochybně cyničtější. Za to, že jsem se rozhodla netahat do role Tynýnka Tonyho, mi můžete poděkovat později. – Povídka, která se vymyká všem předchozím, protože na paškále je tentokrát Vickiino nitro a obsah příběhu tomu odpovídá. Je to v podstatě sonda do jejího myšlení, rekapitulace jejích prožitků i nadějí a zkompletování bytosti jménem Vicki Nelsonová.
Krevní banka jako celek funguje na výbornou. Stejně jako bylo Spojení krve neoddiskutovatelným vyvrcholením všech románových knih, je Krevní banka příjemným zakončením celé série. Huffové se dokonale povedlo to, o čem píše v předmluvě:“ že bych měla říct ještě něco víc, že bych chtěla prozkoumat Vickiin nový život a to, jak se změnil její svět.“ Čtenář, i když na omezeném prostoru několika povídek, dostane šanci nahlédnout do (ne)života upírky Vicki, zjistí, jak se s její proměnou vypořádal Michael Celluci i to, jak se se ztrátou Vicki popasoval Henry Fitzroy.
Styl autorky také určitě nikoho neurazí. Většina povídek je psaná s příjemným nadhledem, místy dokáží vyvolat i pousmání (str. 122 – … byla ujištěna o tom, že se může sytit i z nižších forem života – holubů, krys, developerů…) a rozhodně se neberou smrtelně vážně. Výjimkami, které potvrzují pravidlo a zpestřují celou sbírku pak bezesporu jsou lehce hororové Hnízdo, hodně krvelačný Sceleratus a závěrečný, lehce psychologický příběh Tak tu máme vánoce. S klidným svědomím bych tak doporučil tuto knihu i těm, kteří se pod hrozbou komerce sérii Krevní pouta dosud vyhýbali.
Na úplný závěr se marně snažím najít nějakou výtku. I redakce obstála na výbornou a tak lze snad jen zalitovat, že je tohle skutečný konec Krevních pout, protože jiné a rozhodně horší upírské série na knižním trhu stále zůstávají. Tanya Huffová ale na druhou stranu potvrzuje pravdivost rčení, že v nejlepším je třeba přestat.
Nakladatel: Brokilon
Překlad: Pavel Musiol
Obálka: Lukáš Tuma
Redakce: Robert Pilch, Jiří Popiolek
Rok vydání: 2011
Počet stran: 248
Rozměr: 115 x 180
Provedení: paperback
Napsáno pro:MFantasy.cz
Přidejte odpověď