Lovec

Tuhle mikropovídku, nebo spíš hříčku, jsem napsal ve svých 16-ti letech a od té doby ležela spolu s asi tunou dalších rukopisů v krabici na dně skříně. Takže jsem jí před pár dny vytáhl na světlo a lehce jí oživil. A nyní je tady pro vaše pobavení …

Tma. Jen pár posledních žhavých uhlíků září z vyhaslého krbu do temnoty takřka prázdného přijímacího sálu jako malá očka nadpřirozených krys. Někdo se však skrývá v temných zákoutích – je to lovec a jeho kořist. Kdo je však kdo?

Lovec číhá na svého nepřítele a jeho ruce jsou připraveny k akci. Prastará mosazná lampa stojí těsně u jeho pravé nohy a její magické světlo je odstíněno přehozem utkaným z nejjemnějších pavučin.

„ Dělej, tak dělej, pojď už,“ ozývá se v lovcově hlavě stále dokola tatáž neodbytná myšlenka. Jeho tělo je napjaté jako struna a smysly nastraženy na nejvyšší možnou míru.

Stále se však nic. Minuty se pomalu vlečou líným krokem oživlých mrtvých a stále se nic neděje. Ani ta nejmenší známka toho, že se v sále skrývá kromě lovce i kdosi další. Neozývá se žádný, byť pranepatrný, zvuk , který by svědčil o tom, že nepřítel je nablízku. Napjaté očekávání se stupňuje.

„Že by?“ spíše prosba než-li otázka se vydrala z lovcových semknutých rtů. Hlavu natočil mírně doleva, ve směru, odkud něco zaslechl.

„Ano, je to tady.“ Krátká radostná vlna přeběhla po lovcově tváři, víc si v tuto chvíli ani nemohl dovolit. Vzápětí jeho rysy opět ztvrdly a smysly znovu napjaly. Jeho školené ucho totiž upoutal slabounký, sotva slyšitelný, bzučivý zvuk přicházející právě z levé strany. Podobným bzučivým chvěním se projevovala některá spřádaná kouzla jimiž manipulovali kazdaští magikové.

Zvuk, lépe řečeno jeho původce, se nepřibližoval. Nepřítel jakoby vyčkával a vyhodnocoval nastalou situaci. Lovec věřil, že dosud zůstal neodhalen. Svůj život by ale na tuto víru nevsadil ani za nic.

„Co tam tak dlouho dělá,“ vztekal se lovec v duchu. Ve své zlosti se však dál nedostal a než mohl udělat osudnou chybu, kterou by dozajista zaplatil vlastní krví, ovládl jeho mysl onen tajemný zvuk a plně se na něj soustředil. Zvuk se začal přibližovat. Sílil stále víc a víc. Lovcova ruka se, plynule a bez jediného zachvění, přesunula k pavučinovému přehozu. Mezi ukazovák a palec sevřel cíp velejemné látky. Teď již čekal jen na poslední, rozhodující okamžik.

„Tak už?“ otázal se lovec sám sebe, když zvuk zesílil a neomylně se vydal jeho směrem. Jen léty cvičené sebeovládání přinutilo lovce zůstat v klidu. Alespoň do té doby, než se zvuk ustálil sotva na polovinu délky jeho paže.

„Ano, už!“

Lovec prudce strhl látku z lampy a otevřel tak jasnému magickému světlu cestu do všech koutů přijímacího sálu. Celé jeho tělo se ihned vymrštilo a zaujalo, jako již tolikrát předtím, tu správnou pozici. Jeho oči, chráněné zaklínadlem, spočinuly přímo na nepříteli. Ten již takové štěstí neměl. Nepřítel, takřka oslepený světlem magické lampy, se začal prudce a zděšeně pohybovat v nenadálém jasu. Jeho jedinou šancí bylo dostat se z dosahu světla pryč. Snažil se však marně. Jeho překotný pohyb lovec zaregistroval ve zlomku okamžiku. Ruce se vymrštily a s matematickou přesností dopadly jako dva buchary. V jediném, sotva postřehnutelném, zlomku času bylo nepřítelovo tělo rozdrceno na kaši.

Lovec se spokojeně podíval na své krví poznamenané ruce a radostně se usmál.

„Výborně. Tak tohle byl už desátej komár, kterýho jsem za tuhle noc zabil. Snad se konečně v klidu vyspím,“ pronesl do nastalého ticha opět zšeřelého sálu, kterým už neznělo žádné bzučení protivného hmyzu. Vzápětí odhrnul prastarou tapisérii, za kterou se skrýval výklenek, jež mu sloužil v době noční služby jako ložnice, ulehl na prosté lože a brzy, tak jako to hodné děti dělají, usnul.

„Tohle ti nedaruju,“ ozval se ze záhybů tapisérie pisklavý, vysoce posazený hlásek. Vzápětí se od látky odlepila štíhlá silueta dalšího komára a vlétla do výklenku.

„Za smrt mého bratra zaplatíš vlastní krví,“ zvolal komár nenávistně a rychle zamířil ke krku spokojeného spáče. K mému krku …