Zdeněk Páv
Triton 2014
Výbor devatenácti jeho povídek můžete číst tak, že se necháte unést nespoutanou autorovou obrazností, kaleidoskopem bláznivých situací, anebo za tím vším můžete hledat ještě něco dalšího, a o odpovědnost a námahu z tvorby se s ním podělit rovným dílem. (část anotace)
V knihovně mám několik desítek dlouhou dobu nepřečtených knih, o kterých ani nevím, jak se tam dostaly. Některé byly nejspíš ve výhodné akci nebo výprodeji, narazil jsem na ně v levných knihách nebo se jednalo o naprosto nezbytnou koupi. Neočlověk se do ní nejspíš dostal jako knižní příloha květnové Pevnosti z roku 2014 a od té doby čekal na svojí šanci. Několikrát jsem o něj v poslední době zavadil pohledem, a nakonec si řekl, proč číst jen novinky a vysvobodil ho ze sevření ostatních knih. A vzhledem k neznalosti autorova jména, jsem navzdory svému zvyku, přečetl anotaci. A bylo rozhodnuto.
První povídku obsaženou v této knize poslal Zdeněk Páv do soutěže O cenu Karla Čapka v roce 1982, kdy jsem si užíval poslední třídu ve školce. Tu poslední, Čím jste vycpán, pane nedlouho po Sametové revoluci, kdy jsem pro změnu absolvoval poslední třídu školy základní (čtyři kluci a devatenáct holek – skvělý ročník, ale to sem nepatří). Takže jsem takový mladší pamětník předrevoluční doby, ale některé věci docházely už i mě. A díky tomu jsem dokázal rozšifrovat spoustu inspirací, které Zdeněk Páv velmi dovedně skrýval za naprosto skvělou fabulaci a mnohdy až neřízenou fantazii.
V žádné povídce v této knize se čtenář nedočká polopatického vysvětlení, kde a proč se odehrává. Mnohdy musí jet jeho představivost na plné pecky, a i tak má co dělat, aby udržel s autorem krok a někdy je to opravdu hodně těžké. Taková je třeba titulní Neočlověk a na ní bezprostředně navazující Něco se asi stalo a Skoročlověk.
Opatrně, Patricku, opatrně s takovými pojmy jako je pravda, opatrně… (str. 248)
Inspirační zdroje, které jsou jasné i takovým „pamětníkům“ jako jsem já, pak připomenou dobu, kdy se v Aktualitách plkalo (pan Janíček?) o dodavatelsko-odběratelských vztazích, kdy návštěva OPBH byla neskutečnou prudou a propaganda jela slovy Generálního guru obehranou písničku o nikdy nekončícím budování Věže guruů. Předchozí slova psaná kurzívou nahraďte tajemníka a socialismu. A příběh odehrávající se právě ve Věži guruů je celkem jasný.
Některé z kratších povídek jsou jen takové hříčky, kdy bezprostřední nápad a inspirace dostal podobu slov a ocitl se na papíru, ale i tak dokáží zaujmout – Nůžkař, Cesta mou láskou, Čím jste vycpán, pane.
Žádná z devatenácti povídek této knihy v ní není zbytečně. Každá jedna z nich je důkazem toho, že se, a teď budu naprosto neobvykle citovat anotaci, protože ta nejlépe vystihuje i mé pocity, žádný český autor se nepřiblížil tvorbě Philipa K. Dicka tak blízko jako Zdeněk Páv, což je o to pozoruhodnější, že v době, kdy napsal většinu svých povídek, jsme v Československu Dicka prakticky neznali, a hlavně proto, že i životní východiska obou autorů se lišila takřka ve všem. Zatímco Dick byl „cvok“ v normální společnosti, Zdeněk Páv byl „normální člověk“ uvězněný v šílené zemi. Philip K. Dick zpochybňoval realitu jako takovou, Zdeněk Páv usvědčoval ze lži „virtuální“ realitu produkovanou absurdním režimem.
Na úplný závěr. Velmi by mne zajímal pohled na povídky Zdeňka Páva někoho z generace, kdo dobu před rokem 1989 nezažil, a není tak „zatížen“ vzpomínkami na zářnou budoucnost, která nikdy neměla nastat.
Hodnocení: 90%
Vydáno: 2014, Triton
Počet stran: 272
Jazyk vydání: český
Edice: Trifid (506.), Paralelní světy (12.)
Autor obálky: Vladislav Ociacia
Vazba knihy: měkká / brožovaná
ISBN: 978-80-7387-749-1
Přidejte odpověď