Brent Weeks
Noční anděl II.
Fantomprint 2010
Cenarie dobytá Khalidořany úpí pod krutovládou Bohokrále. Ubohé zbytky odporu se pokouší organizovat mocná zločinecká organizace Sa’kagé pod vedením svých posledních dvou Shingů – mladíka Jarla a bývalé prostitutky Mámy K. Jejich jedinou nadějí na úspěch je ale nejlepší wetboy ve městě a Noční anděl Kylar. Jen on je schopen postavit se Bohokráli.
Kylar však zavrhuje život nájemného vraha. Mladý muž chce začít znova – v novém městě, s novými přáteli a novou profesí.
Když však zjistí, že jeho přítel Logan je možná naživu, je Kylar postaven před trýznivou volbu. Vzdá se navždy cesty stínů a bude žít se svou novou rodinou, nebo překročí hranice stínů a bude vše riskovat kvůli poslední zakázce?(anotace)
V úvodní knize trilogie Noční anděl jsme měli možnost sledovat, jak se z neužitečného dítěte ulice Azotha stává díky vlastní odvaze a neústupnosti ale zčásti i díky souhře náhod nejlepší wetboy Cenarie, který přijal nové jméno Kylar. Jeho výcvik a dospívání se odehrává na pozadí mocenských změn, do kterých je díky svému mistrovi bezprostředně zatažen a na nichž více méně nedobrovolně nese i svojí část viny. Své místo na slunci si nakonec může vydobýt jediným možným způsobem – v přímém souboji musí porazit a zabít svého mistra, muže, který se, i přes místy krutý a nelítostný výcvik, stal jeho otcem, jehož Kylar nikdy nepoznal.Hrad Cenaria nakonec opouští jako vítěz, zatímco za jeho zády slaví své vítězství okupační armáda Bohokrále.
Hranice stínů začíná tam, kde předchozí kniha skončila. Cenarijci se probouzejí do kocoviny nového dne jako poražený národ a Bohokrál se na nádvoří sídelního hradu chystá ke kruté demonstraci síly a zároveň fanatické poslušnosti své armády. Graavarští horalé se při dobývání Cenarie nezachovali dle přání svého pána a jejich vinou uprchla část cenarijských šlechticů. Trest je nemilosrdný – vždy jeden z třináctičlenné jednotky si vytáhne krátkou slámku a stane se tak špatným svědomím svých druhů. Ve jménu Khali je pak ubit k smrti, čímž se jeho kati očistí v očích svých i svého krále. Podobný osud pak postihne i jednoho z cenarijských šlechticů. Bohokrál je spokojen, jen málokdo po takové demonstraci brutality pomyslí na aktivní odpor. Jedno však trápí i samotného Bohokrále, jeho lidé dosud nedopadli toho, kdo zabil jeho syna, Noční anděl tak doposud zůstává neodhalen.
Recenzi na první knihu Vládce stínů jsem končil tímto shrnutím: Autor si pro další pokračování nasadil laťku hodně vysoko, což sebou ovšem může nést riziko spojené s tím, aby očekávání dokázal přetavit v další úspěch.Vypadá to ale, že Fantomprint měl v tomto případě velmi šťastnou ruku. Uvidíme, jaká bude další Kylarova cesta, která ho zavede na Hranici stínů.. Recenzi na druhou knihu bych mohl začít a nejspíš i skončit jednoduchým konstatování: nasazená laťka byla překonána, kniha je výborná, dejte sem další díl. To by ale asi neprošlo ani u šéfredaktora a nejspíš ani u samotného nakladatele. Pokusím se tedy své veskrze kladné pocity z této knihy podložit objektivními argumenty.
Hned zpočátku je jasné, že Kylar tentokrát již nemusí o přízeň čtenáře bojovat. I přes všechny své zabujácké dovednosti chce skončit s nebezpečným životem wetboye a dál žít životem prostého člověka spolu s Elene a mladou dcerou svého mrtvého mistra Ully. To že je jeho představa více než naivní, prozrazuje již anotace, a tak zůstává otázkou pouze to, jak dlouho dokáže odolávat pokušením, která na něj čekají v jeho novém domově a kdy se dozví onu osudovou zprávu, že jeho přítel a následník trůnu Logan stále žije. Od té chvíle na něj čeká už jen jediná možná cesta.
Nesetkáváme se však jen s Kylarem ale i dalšími postavami, které také přežily „osvobození“, jak sami khalidořané svůj vpád nazývají. Některé si na rozdíl od první knihy zachovají pouze epizodní roličky, Máma K., Jarl, s dalšími se bude čtenář setkávat v předpokládaném rozsahu, Kylar, Garoth Ursuul, Elen a několik dalších dostane až překvapivě mnoho prostoru ( nejmenuji úmyslně ). Autor také dokáže na svých postavách zapracovat a ohýbat jejich charaktery a vývoj podle toho v jak složité nebo nebezpečné situaci se nacházejí. Nepodceňuje ani ty, jimž nepřichystal příliš dlouhý život a několikrát podrobně seznámí čtenáře s někým, kdo už na příští stránce vydechne naposledy.
Velkým kladem knihy je, že autor její děj rozprostřel do několika linií, které se mnohdy jen lehoulince dotknou, aby se vzápětí opět rozdělili a následek tohoto setkání zůstane ve skrytu dalších událostí až do doby, než naprosto přirozeně vyplyne na povrch. Hranice stínů je tak podobná řece, které se při povodních vylije ze svých břehů a kromě hlavního proudu tak teče i mnoha postranními rameny, která když velká voda opadne, svedou divokou vodu zpět do hlavního řečiště. Stejně zachází Brent Weeks i s dějem knihy. Zdánlivě sice rozmělní příběh do několika proudů plynoucích nezávisle na sobě, ale v každém okamžiku má vše pevně v rukou a směřuje ke svému cíly.
Životní nejistota, stav, který v našem běžném žití nepatří rozhodně k těm oblíbeným, je románovým postavám druhou kůží. Absolutně nikdo, s výjimkou těch nejhlavnějších postav, si nemůže být jistý svým životem a čtenář tak musí mít neustále na mysli, že ten či onen se může stát s otočením další stránky minulostí. Autor zachází se svými postavami stejně nemilosrdně jako Bohokrál Garoth Ursuul se svými poddanými a těmi, kdo se mu znelíbili, neboť ani ten, kdo se momentálně vyhřívá v jeho přízni, nemá jistotu, že se nejedná jen o další zákeřnou dvorskou intriku. Rovnice v těchto případech je zcela prostá, slabší prohrává a prohra rovná se smrt. Weeks tak nenechává čtenáře příliš vydechnout a naprosto bravurně dávkuje napětí spolu s otázkami, kdo bude hybatelem děje v další kapitole, jaké překvapení se chystá a kdo vypadne z kola ven.
Nakonec bych ještě vyzdvihl to, že Brent Weeks zbořil zažitou stavbu trilogie, která by se povětšinou dala shrnout do termínů – zápletka, mezihra a rozuzlení. Po zápletce z první knihy se totiž nekoná žádná udržovací mezihra, která by děj a hrdiny lehce popostrčila vstříc závěrečnému rozuzlení. Nechci prozrazovat příliš, ale závěr této druhé knihy ze tří jsem rozhodně nečekal. A to je jen dobře.
Autor si tak pro pokračování nasadil laťku hodně vysoko, což sebou ovšem může nést riziko spojené s tím, aby očekávání dokázal přetavit v další úspěch.Vypadá to ale, že Fantomprint měl v tomto případě velmi šťastnou ruku. Uvidíme, jaká bude další Kylarova cesta, která ho zavede až Za stíny. Pokud vám předchozí souvětí připadají povědomá, máte pravdu. Ale jak je známo – opakování je matka moudrosti.
Přidejte odpověď