Petra Neomillnerová
FANTOM Print 2007
Po sérii povídek o čarodějích Moire a Desmondovi přichází Petra Neomillnerová s prvním, opět značně temným románem Nakažení, který je zároveň úvodní částí trilogie Písně čarodějky.
Pokud je mezi vámi někdo, kdo není obeznámen s hrdiny povídek Petry Neomillnerové Moire a Desmondem, tak vězte, že oba jsou příslušníky Společenstva čarodějů v sídelním městě Donbergu království Ostweg. A začátek prvního románu je zastihuje ve dnech těsně před volbou Velké rady Společenstva, která má na další rok určit kdo a za jakých podmínek bude využívat jeho obrovskou moc a prostředky.
Sama volba je však pouhou formalitou, neboť je nad slunce jasnější, že se vlády opět chopí Ignácius a jeho věrní. Mocný a všeho schopný Ignácius má spadeno právě na Moire a její přátele, protože před mnoha lety odhalili jeho podíl na rozšíření epidemie smrtelných neštovic. Ve své touze po absolutní moci a bohatství neváhá použít jakýchkoli prostředků a neštítí se ničeho, včetně odstranění nepohodlných svědků. Již několik dnů po jeho jasném vítězství tak Moire spolu s Desmonde a svými přáteli opouští Donberg, aby v bezpečí, roztroušeni na mnoha místech království, očekávali další vývoj událostí.
Zdánlivý klid netrvá dlouho. Po několika týdnech strávených v poklidném společenství druidů se Moire dozvídá, že nová, daleko vražednější a nebezpečnější epidemie zachvátila nejenom Donberg, ale i další místa Ostwegu. Přestože zpočátku nemá žádné důkazy, jen své přesvědčení, vydává se zpět do sídelního města, aby pomohla prostým lidem v boji s nemocí a potvrdila své podezření ohledně původce epidemie. V žádném případě jí nečeká snadná úloha a její cesta je lemována spoustou krve, utrpení a smrti.
Písně čarodějky nejsou četbou pro pošmourné podzimní večery, kdy se lidé utápějí v melancholii a depresích. Slabší povahy budou nejspíš po přečtení prvních třiceti stran uvažovat o dobrovolném odchodu ze světa. Úvod knihy je totiž tak plný pesimismu a beznaděje, že by jeden opravdu zaplakal.
V anotaci na zadní straně knihy se píše o temném románu a tohle tvrzení je víc než pravdivé. Opravdu by se daly na prstech jedné ruky spočítat světlé a radostné momenty, které nejsou více či méně zakalené prožitým utrpením nebo nejsou následně zmatněny nějakou tragedií. Autorka svůj svět opravdu vystavěla v temných tónech a svým hrdinům dopřává jen velmi málo prostoru ke všedním radostem. Ze všeho nejvíc tak připomínají figurky na šachovnici, které se nejsou zcela vědomy své skutečné úlohy a jen málokdy tuší, kdo skutečně vede jejich kroky.
Přestože v románu vystupuje několik hlavních postav, tou hlavní a vyčnívající nad ostatními je pouze Moire. Čarodějka, která se dokáže vcítit to trablů obyčejných lidí a nevnímá je jen jako obyčejný póvl, a která se snaží vždy pomoci tam kde je potřeba, prochází vývojem od sebevědomé ale v samotném počátku lehce naivní ženy, k ženě silné a nelítostné, které vývoj událostí a prodělané zkušenosti zatvrdily charakter i postoj k nepřátelům.
Kapitolou sama pro sebe jsou pak milostné eskapády a složité vztahy k mužům, kteří v Moiřině životě hrají kromě úlohy přátel i roli milenců. Sexuálních náznaků i otevřených scén se v knize nevyskytuje právě málo, ale nikdy nepůsobí samoúčelně nebo vyloženě vulgárně. Vzhledem k tomu, že mnozí autoři otiskují do svých postav i mnoho ze sebe samých, a Moire není dle mého názoru výjimkou, nemůže nikdo díky autorčinu zaměření očekávat scény plné jen rozněžněloučkých polibků a dotyků, ale i zde se dočkáme tvrdé akce.
Závěrem lze napsat ( mé oblíbené úsloví ), že Písně čarodějky skvěle zaplnily mezeru na našem trhu a jsou výborným čtením pro všechny příznivce temných dobrodružství, kde hlavní hrdina není stoprocentně kladnou postavou a kde se v rámci fantastického žánru otiskla stopa reálně viděného světa a lidských charakterů. Nic totiž není černobílé a protože Petra Alraune Neomillnerová to velmi dobře ví, nezbývá než se těšit ( nebo třást ) na zbývající dva díly Písní čarodějky.
Přidejte odpověď