Poslední teorém – ukázka

A. C. Clarke, F. Pohl
Baronet 2009

Poslední dílo pravděpodobně největšího z autorů SF, napsané ve spolupráci s dalším velikánem SF, Frederikem Pohlem (89), se stalo skutečnou literární událostí a více než důstojným Clarkeovým rozloučením.
Je příběhem jedné matematické obsese a oslavou lidského ducha a vědy. Také však dobrodružným vyprávěním, v němž lidstvo čelí svému vyhubení všemocnými mimozemšťany a, aby přežilo, je nuceno potlačit své politické a náboženské rozpory.
Srí Lanský student Ranjit Subramanian vyřeší po svém Velkou Fermatovu větu, čímž získává nejen slávu a bohatství, ale i povolání do tajné organizace Pax per Fidem usilující o zklidnění politických rozporů na Zemi. K Zemi se však blíží nepřátelé s cílem vyhladit celému vesmíru nebezpečné lidské pokolení. (anotace)

FARMÁŘ „BILL“

A v jiné části Galaxie, daleko, předaleko.

Nedalo se říct, že by Velegalaktikáři na divokou Zemi zapomněli. To se nestalo nikdy. Ze své podstaty nedokázali zapomenout nic. Přesto Země určitě sklouzla do odlehlejších zákoutí jejich kolektivní mysli a oni soustředili svou pozornost na důležitější, nebo v každém případě zajímavější problémy.

Například samotný „Bill“ měl za úkol starat se o jejich farmu – nebo by to možná měla být „farma“ v uvozovkách, protože tam nic organického nerostlo.

Běžně bychom o Velegalaktikářích nepřemýšleli jako o žádných farmářích. Přesto existovaly jisté plodiny, které pěstovali, a je zajímavé, že lidští rolníci ve středověku dělali na svých malých políčkách něco velice podobného.

Políčko, které Billa zaujalo natolik, že je navštívil, byla část vesmíru o straně dlouhé několik světelných let.

Na první pohled by si každý astronom mohl myslet, že tam není nic než prázdný vesmír. Ve skutečnosti si přesně to mysleli pozemští astronomové, když místo poprvé pozorovali. Ale ono úplně prázdné nebylo. Lepší pozorování, která získali, když se lidem podařilo zkonstruovat lepší teleskopy, ukázala, že v té části vesmíru je něco, co ohýbá světlo, láme jedním směrem modré a druhým červené.

To něco, jak věděli Velegalaktikáři odjakživa, byl mezihvězdný prach.

Samozřejmě to nebyla Billova první cesta na jeho farmu. Nedlouho předtím – och, před několika miliony let – ji prozkoumal podrobně a prach pečlivě spočítal. Jaké procento prachových částeček (jak by je mohli měřit lidé) mělo rozměry menší než setina mikronu? A jaká procenta připadala na všechny velikosti až po obry, kteří měli až deset mikronů v průměru, nebo byli ještě větší? Věnoval pozornost také chemickému složení prachových částic, jakož i jejich neutronovým číslům a ionizačnímu stavu.

To všechno byla jednoduchá a poměrně lehká část povinností, které si Velegalaktikáři dobrovolně naložili. Bill to však odjakživa bral jako něco, co by se dalo nazvat těmi nejpříjemnějšími povinnostmi. Ostatně jeho sčítání mělo v konečném důsledku přispět k jednomu z největších úkolů, jaké Velegalaktikáři měli.

*

Bill tedy dělal to, že se po svých polích vozil jako nějaký normanský baron v jedenáctém století. Ten pás prachu byl tím, co by jeho sasští poddaní označili za úhor, pole, které může zůstat neosázené, aby si půda odpočinula a obnovila svou úrodnost.

Na Billově pozemku nerostla pšenice ani oves. Rostly tam jenom hvězdy – velké, malé, všech druhů; ale Velegalaktikáři měli raději ty velké. Na tyto obry – ty, kterým by lidé říkali Áčka, Béčka a Óčka – bylo spolehnutí, že v jaderných pecích svého jádra rychle spálí počáteční zásobu vodíku. Pak, až bude vodík pryč, udělají totéž s heliem, uhlíkem, neonem, hořčíkem – přičemž každý prvek bude těžší než předchozí, až dospějí k železu, které bylo na konci řady.

Když se jádro hvězdy mění na železo, jaderná pec v něm slábne, až už nedokáže udržet strašlivý gravitační tlak mrtvé váhy svých vnějších vrstev. Hvězda se zhroutí do sebe§

Načež se odrazí v titánské explozi, při níž vychrlí nové poklady ještě těžších prvků, vyrobených v zaslouženém žáru té exploze, které se změní v maličké částečky, jež obohatí další záhon mezihvězdného prachu.

*

To by se dříve nebo později nevyhnutelně stalo při normálním vývoji událostí a nevyžadovalo to z Billovy strany žádný zásah. Postaraly by se o to jednoduché newtonovsko-einsteinovské zákony gravitace, které Velegalaktikáři nikdy nenašli důvod měnit.

Jak říkáme, dříve nebo později, ale Velegalaktikáři byli raději, pokud to bylo dřív. Bill se rozhodl vývoj urychlit. Propátral značný objem přilehlého vesmíru a měl to štěstí, že nedaleko našel čúrek temné hmoty. Svedl jej, aby tekl na jeho záhonek, a měl radost. Přispěl k jednomu z hlavních cílů Velegalaktikářů.

A co bylo tím cílem?

Nedá se to vyjádřit tak, aby to lidé byli schopní pochopit, ale vědělo se, že jedním krokem tohoto velkého činu je zvýšení poměrného zastoupení těžkých prvků vůči lehkým – přičemž „těžké“ v tomto případě znamenalo prvky, které měly spolu s davy neutronů ve svém jádru přinejmenším nějakých dvacet protonů. Tedy ty prvky, na něž se při původním stvoření vesmíru úplně zapomnělo.

Změnit všechny tyto lehké prvky v těžké vyžadovalo mnoho práce a obrovské množství času, ale čas koneckonců patřil Velegalaktikářům.

24

KALIFORNIE

Americké východní pobřeží se možná považovalo za centrum moci, vlády nebo kultury. (Samozřejmě to záleželo na tom, o kterém městě z východního pobřeží byla řeč, jestli o New Yorku, Washingtou nebo Bostonu.) Ale v jednom důležitém ohledu za druhým okrajem severoamerického kontinentu jasně zaostávalo. To, co uvádělo Subramanjanovy do vytržení, nebyly palmy a květiny, které všude bujely. Myra a Randžít byli koneckonců Srílančané a pestrý rej exotické vegetace byl jejich přirozeným prostředím. Ne, nejlepší bylo na Kalifornii to, že tam bylo teplo! Nikdy nepřišel trýznivý chlad, obzvlášť v oblasti Los Angeles, kde nebylo opravdu chladno nikdy.

A tak byla Pasadena, kde měl Randžít pobývat, jak zjistil, skvělým místem pro život. Tedy pokud člověk nepočítal s možností zemětřesení. Nebo velkých požárů, jež dokázaly v suchém roce srovnat se zemí celou čtvrť. Nebo vodními přívaly, jež mohly jinou čtvrť strhnout, takovou, která byla postavena na svažitých parcelách, protože všechny rovné už byly zastavěné, přívaly, jež byly vždycky připravené něco takového provést v roce, kdy nějaký relativně menší požár zničil dost křovin, čímž zeslabil schopnost půdy udržet si substrát.

Ale co! Takové věci se nemusely stát. Přinejmenším se nemusely stát dřív, než se rodina Subramanjanových sbalí a odjede někam jinam. Prozatím to bylo skvělé místo pro vychovávání dítěte. Myra spokojeně tlačila Natašin kočárek místním supermarketem, spolu se všemi ostatními matkami, které dělaly totéž, a říkala si, že nikdy v životě nebyla tak šťastná.

*

Naproti tomu měl Randžít jisté pochybnosti.

Jistě, ty dobré stránky jejich života v Kalifornii se mu líbily stejně jako Myře. Měl rád jejich výlety na zajímavá místa, která byla tak nepodobná všemu na Srí Lance, asfaltová jezírka v La Brea uprostřed města, v nichž za tisíciletí uvízly a byly zakonzervovány spousty prastarých zvířat, aby nad nimi teď, hluboko v jednadvacátém století, mohli lidé žasnout. Filmová studia s geniálně vymyšlenými projížďkami a expozicemi. (Myra trochu pochybovala, jestli je dobré vzít Tašu na takové riskantní místo, ale Nataša se nakonec radostně smála a moc si to užívala.) Griffithova observatoř se seismografy, teleskopy a skvělou oblastí pro pikniky, odkud byl výhled na město.

To, co se mu nelíbilo, byla jeho práce.

Dávala mu všechno, co T. Orion Bledsoe slíbil, to byla pravda, a dokonce i poměrně mnoho věcí, které Randžít vůbec nečekal. Měl svou soukromou kancelář, která byla prostorná (tři krát více než pět metrů), třebaže bez oken (nacházela se, stejně jako zbytek ústavu, skoro dvacet metrů pod zemí) a byla zařízená velkým stolem a velkým koženým křeslem pro něj a několika dalšími levnějšími křesly u volného dubového stolu pro návštěvy a jednání. A dokonce tři samostatné počítačové terminály s neomezeným přístupem prakticky ke všemu. Randžítovi teď stačilo stisknout několik kláves, aby získal osobní výtisk prakticky každého matematického časopisu, který na světě vycházel. Dostával nejenom časopisy jako takové – fyzické výtisky, pokud výtisky vůbec existovaly, nebo elektronické, jestliže původní „vydavatelé“ nic víc neprodukovali. Dostával také překlady – pekelně drahé, které však platila agentura ze svého zdánlivě nevyčerpatelného bankovního účtu – alespoň výtahů z těch časopisů, vydaných náhodou v jazycích, jež Randžít nikdy neměl šanci pochopit.

Špatné bylo to, že neměl co dělat.

Prvních několik dní bylo poměrně rušných, protože bylo nutné Randžíta provést všemi místy, kde vznikala byrokracie, aby mohli vytvořit Randžítův osobní příspěvek do té hojnosti – připravit průkaz, podepsat dokumenty, všechno to nutné haraburdí každé velké firmy v jednadvacátém století. A pak nic.

Na konci prvního měsíce se Randžít, který nikdy nebýval podrážděný, probouzel podrážděný skoro každé ráno, kdy šel do práce. Existovala léčba. Předepsaná dávka Nataši spolu s jednou dávkou Myry příznaky obvykle odstranily než dojedl snídani, ale když přijel domů na oběd, byl už zase mrzutý. Samozřejmě se za to omlouval: „Nechci si vylévat zlost na Taši a tobě, Myro, ale tady prostě marním čas. Nikdo mi nechce říct, co mám vlastně na práci. Když najdu někoho, koho bych se mohl zeptat, začne dělat hrozně uctivého a řekne: ‚To asi nezáleží na mně, že?’„ Ale pak, když dojedl oběd, vykoupal Tašu a přebalil ji, nebo ji jenom pohoupal na koleně, kdo by dokázal zůstat nerudný? Randžít ne, a jeho obvyklá veselá nálada mu vydržela do chvíle, než musel znovu vstát a jít do své nepráce.

Na konci druhého měsíce se deprese prohloubila. Trvalo déle, než povolila, protože, jak Randžít řekl své manželce – jak jí znovu a znovu opakoval! – „Je to horší než kdy předtím! Dnes jsem chytil Bledsoea, což vůbec není jednoduché, protože ve své kanceláři skoro nebývá, a na rovinu jsem se ho zeptal, jakou práci mám dělat. Ošklivě se na mě podíval, a víš co řekl? Řekl: ‚Jestli na to přijdete, tak mi dejte vědět, prosím.‘ Vypadá to, že dostal shora nařízeno, aby mě přijal, ale nikdo mu nikdy neřekl, co má být moje práce.“

„Chtěli tě, protože jsi slavný a dodáváš operaci kvalitu,“ odpověděla mu jeho manželka.

„Dobrý odhad! Samotného mě napadlo něco podobného, ale nemůže to tak být. Celá ta operace je tak tajná, že nikdo neví, kdo pracuje v sousední kanceláři.“

„Takže chceš odejít?“ zeptala se Myra.

„Hm. Myslím, že ne. Ve skutečnosti ani nevím, jestli můžu, protože si nejsem jistý, co všechno jsem podepsal, ale slíbil jsem to Gaminimu.“

„Tak se prostě naučme mít to rádi,“ řekla. „Proč nezkusíš řešit ten problém P rovná se NP, o kterém mluvíš? A vůbec, zítra je sobota§ Co kdybychom vzali Tašu do zoo?“

*

Zoo byla samozřejmě radost, i když ve zbytku světa panovala stejně špatná situace jako vždycky. Poslední vývoj? Obrovská argentinská stáda skotu kosila po tisících nová varianta staré nemoci zvané katarální horečka. Právě se potvrdilo, že epidemie je kmen vyvinutý jako biologická zbraň. Jasné nebylo jen to, kdo ji rozšířil. Možná Venezuela nebo Kolumbie, domnívali se někteří lidé z agentury, protože Argentina se velkou měrou podílela na mezinárodních jednotkách, které se snažily udržet venezuelskou a kolumbijskou armádu od sebe. (Moc se jim to nedařilo, ale Venezuelci a Kolumbijci je nenáviděli, že se o to snaží.) Zbytek světa byl stejně neklidný jako vždy. V Iráku dokazovaly noční bombové atentáty a stínání hlav, že se dvě skupiny iráckých muslimů znovu snaží dosáhnout toho, že zavládne jen jedna pravá islámská víra, vyhlazením těch druhých. V Africe narostl počet oficiálně uznávaných válek na čtrnáct, nepočítaje několik desítek kmenových rozmíšek. V Asii vydávali Severokorejci Zbožňovaného vůdce jedno komuniké za druhým, v nichž obviňovali většinu ostatních států světa, že o nich šíří lži.

Ale v Pasadeně nikdo s nikým nebojoval a maličká Taša Subramanjanová dělala svým rodičům jenom radost. Které jiné nemluvně bylo tak předčasně vyspělé, že se tak brzy snažilo v postýlce obrátit? Anebo, což bylo v tom raném věku ještě předčasnější, dokázalo často prospat skoro polovinu noci. Nataša Subramanjanová se nutně musela stát velice inteligentní osobou. Myra a Randžít se na tom shodovali, přestože Jingting Jian, dětský lékař, jehož jim pomohla najít poradenská služba agentury, přísahal, že inteligence dítěte se nedá nijak poznat, dokud mu nejsou aspoň čtyři nebo pět měsíců.

V té oblasti byl sice slabý, ale jinak byl doktor Jian pediatr, jehož bylo velice příjemné mít, neustále plný tipů ohledně příčiny dětského pláče. Některý pláč znamenal, že je třeba něco udělat hned; jiný bylo možné ignorovat, dokud se dítě nevypláče. Doktor Jian měl dokonce nahrávky mnoha různých druhů pláče, které jim měly pomoci poznat, který je který. Poradci udělali pro Myru a Randžíta prakticky všechno, co bylo třeba udělat. Našli jim hezký malý byt v chráněném komplexu – čtyři pokoje, pračka a sušička, přístup do společného bazénu, vlastní balkon zdobený květinami, z nějž se otevíral výhled na město Los Angeles pod nimi, a co bylo možná ze všech těchto věcí nejdůležitější, čtyřiadvacetihodinová ostraha kontrolující úplně každého, kdo šel dovnitř nebo ven. Poradci udělali víc než to, pomohli jim vybrat nejlepší čistírnu, rozvozce pizzy, banku, půjčovnu aut (dokud se nebudou moci rozhodnout, že si koupí pár aut pro sebe, kterýžto čas dosud nenastal).

Dokonce Myře poradili jména tří různých služeb zprostředkovávajících pomoc v domácnosti, ale Myra se rozhodla všechny odmítnout. „Byt není tak velký,“ řekla Randžítovi. „Co je tu za domácí práce? Vysávání, vaření, prádlo, nádobí – jen pro nás dva to zase tolik práce neobnáší.“

Randžít vehementně souhlasil. „Jsem si jistý, že to zvládneš,“ řekl, čímž si vysloužil lehce mrazivý pohled.

„Jsem si jistá, že to zvládneme,“ opravila ho. „Zkusíme to. Vařit bych měla já, protože to umím líp než ty, mohl bys tedy potom uklidit? To by bylo dobré. Praní – obsluhovat pračku a sušičku zvládneš, ne? Veškeré pokyny jsou stejně napsané v návodu. Přebalit dítě, nakrmit je – když jsi doma, můžeme se střídat. Když nejsi, zvládnu to sama.“

Prošli seznam domácích prací položku po položce, od vyměňování starých žárovek a roliček toaletního papíru po placení účtů. Nebyl to problém. Ani jeden nechtěl, aby tomu druhému zůstala nějaká povinnost, která by ho od něj vzdalovala o minutu déle, než bylo nezbytně nutné, protože ani jeden nechtěl být takovým způsobem ochuzen o jeho společnost a možnost s ním hovořit.

*

V té chvíli se armáda Jedenapůlek pohybovala maximální rychlostí 0,94 c. Podle časového měřítka nepozemských bytostí dorazí k cíli za pouhé mrknutí času. Žádný člověk to samozřejmě nevěděl, takže se všech devět miliard lidí dál věnovalo svým obyčejným každodenním starostem.

*

Pak, jednoho dne večer, když Subramanjanovi dokončovali úklid po večeři, promluvil hlas z jejich domácího telefonu: „Doktor Subramanjan? Tady je Henry dole u brány. Je tady muž, který by vás chtěl navštívit. Říká, že nechce uvést jméno, ale prý ho budete znát, protože je to bývalý přítel Maggie. Můžu ho vpustit?“

Randžít vyskočil. „Gamini!“ vykřikl. „Jistě, pusťte toho mizeru dál a zeptejte se ho, co by chtěl k pití!“

Ale když ten člověk přišel, vůbec to nebyl Gamini Bandara. Byl to mnohem starší muž a nesl zamčený kufřík, který měl připoutaný řetízkem k pravé paži. Když kufřík otevřel, vytáhl čip a podal ho Randžítovi. „Přehrajte to, prosím!“ řekl. „Já to vidět nesmím, takže budu muset počkat venku, ale paní Subramanjanová má zvláštní povolení a“ – zdvořile se na ně usmál – „jsem si jistý, že to dítě žádné tajemství nevyzradí.“

Jakmile byl kurýr bezpečně odklizen na chodbu, Myra vložila čip do přehrávače a na obrazovce se objevil rozesmátý Gamini. „Omlouvám se, že musíte absolvovat všechny ty manévry jako ze špionážního filmu, ale balancujeme na tenkém laně. Jsme odpovědní pěti různým vládám, bezpečnostním agentům z OSN a§ O tom vám všechno řeknu jindy. Jde o to, že ta druhá práce pro tebe, o které jsme mluvili, je teď volná, jestli ji chceš. Budeš ji chtít. Byl bys blázen, kdybys nechtěl. Ale než zodpovím všechny tvoje otázky, je tady jedna maličkost§ Ne, abych řekl pravdu, je to jedna mimořádně velká věc, která se musí nejdřív stát. Nemůžu říct, o co se jedná, ale poznáte to, až to uvidíte ve zprávách, a pak se budete moci s Pasadenou rozloučit. Takže buď v klidu, Randži! To je maximum, co mi teď všechny ty zpravodajské služby dovolí říct – kromě toho, že vás mám všechny rád!“

Nahrávka skončila a obrazovka ztmavla.

O deset minut později, když si kurýr vzal čip zpátky a odešel, Myra vytáhla z lednice láhev vína, kterou si schovávali pro zvláštní příležitost. Nalila do dvou sklenek, naklonila ucho směrem, kde spala Nataša, a pak, když byla uspokojená, řekla: „Ty víš, co se děje?“

Randžít si s ní přiťukl a nejdříve se napil ze své sklenky, než odpověděl: „Ne.“ Chvíli seděl mlčky a pak se usmál. „Ale stejně, kdybych nemohl věřit Gaminimu, komu bych mohl? Budeme si muset počkat a uvidíme.“

Mira přikývla, dopila své víno, vstala, aby zkontrolovala Natašu, a řekla: „Alespoň to vypadá, že to čekání už nebude dlouho trvat.“

*

Netrvalo. Uběhly pouze tři dny, než Randžít – který právě dělal vše proto, aby našel několik dalších opravdu velkých prvočísel, s nimiž by si kryptografové mohli hrát, protože svědomí mu nedovolovalo nedělat vůbec nic – zaslechl na chodbě velký rozruch a zjistil, že polovina personálu se snaží dostat do společenské místnosti na konci chodby. Všichni se mačkali před obrazovkami se zpravodajstvím. Obrazovky ukazovaly konvoj vojenských vozidel, kterých byly desítky, jak se valí mezerou v neznámém oplocení. „Korea!“ zvolal muž blízko obrazovky, aby umlčel otázky. „Jedou do Severní Koreje! Tak zmlkněte, ať slyšíme, co říkají!“

A skutečně mířily do Severní Koreje a zdálo se, že nikdo z obrovské armády Zbožňovaného vůdce nemá zájem pokusit se je zastavit.

„Ale to je šílené,“ řekl muž vedle Randžíta. „Něco se muselo stát!“

Nehledal očima odpověď u Randžíta, ale ten mu stejně odpověděl. „Určitě se něco stalo,“ řekl tomu muži a na tváři měl přitom široký úsměv. „Něco velkého.“

25

TICHÝ HROM

V materiálech Pentagonu to mělo oficiální název, ale lidé, kteří to zkonstruovali, a lidé, kteří to vypravili na cestu, tomu říkali Tichý hrom.

V půlnoční tmě Tichý hrom odstartoval ze svého rodiště, kterým bylo staré Boeingovo letiště nedaleko Seattlu ve státě Washington, a pohodlnou rychlostí tisíce kilometrů v hodině se vydal západním směrem. Tma nebyla zvolena proto, aby jej nezahlédl nějaký nepřítel. To by ani nešlo. Každý myslitelný nepřítel, stejně jako všichni ostatní, měl oblohu plnou pozorovacích satelitů, které sledovaly každý pohyb každého.

Ale tma byla pořád, když o několik hodin později Tichý hrom uzavřel svůj kruh a spadl – „jako kámen,“ řekl později jeden z pilotů – téměř na hladinu moře. Tam proklouzl nad vodami mezi ostrovy Honšú a Hokkaidó a pronikl do Japonského moře.

Právě tehdy se tma stala výhodou pro lidi, kteří Tichý hrom řídili. Tma znamenala, že si jej nebudou moci dobře prohlédnout žádní vlezlí reportéři na některém z japonských ostrovů, a tudíž zprávu o něm neuvidí všichni u stolu se snídaní. Radary patřící maličkým japonským jednotkám v Aomori a Hakodate se samozřejmě skutečně rozsvítily. Nebyly důležité. Japonci neměli dostatečné zbraně, aby si s něčím takovým jako Tichý hrom nějak poradili. A pro všechny případy byli o dvanáct hodin dřív japonští generálové v režimu přísného utajení informováni, že Amerika vyšle někam do těchto míst experimentální letoun a od nich bude zdvořilé, jestliže se budou dívat na druhou stranu.

Jakmile byl daleko nad Japonským mořem, Tichý hrom zase vyšplhal nahoru a vyrovnal let ve výšce dvanácti tisíc metrů. Západní břehy moře byly samozřejmě ruské a tamní radary byly mnohem četnější a výkonnější než japonské. Ani ony nebyly důležité. I ruská nejvyšší místa věděla, že Tichý hrom není žádnou hrozbou – tedy pro ně.

Když se pilot a navigátor shodli, že dosáhli zaměřovací pozice, Tichý hrom zpomalil jen na takovou rychlost, aby se udržel ve vzduchu, a začal rozmisťovat svou výzbroj. Tato výzbroj – jaderná bomba skromné ráže a dutá měděná roura ne širší než tělo člověka – by ještě o deset let dříve uvedly zbrojní specialisty ve zmatek, ale Tichý hrom pro svou práci nic víc nepotřeboval.

Uvnitř naváděcího systému se objevila mapa Severní Koreje Zbožňovaného vůdce překrytá dlouhým úzkým oválem, který byl prostorem působnosti zbraně.

Žádný člověk se na tu mapu uvnitř Tichého hromu nedíval, protože tam žádný člověk nebyl. Jeho kapitán – s celou svou posádkou – zůstal ve státě Washington a pozoroval mapu na televizní obrazovce. „Já myslím, že je to správné,“ řekl pilot, Američan, bombometníkovi, který byl čirou náhodou Rus. „Nastavte štíty!“

„Provedu,“ odvětil bombometník s prsty na klávesnici. Kolem okrajů oválu se objevily černé tvary kopírující ze severozápadu tok řeky Jalu, demarkační linii, která tvořila hranici s Jižní Koreou, a potom pobřeží Tichého oceánu na jihovýchodě. Tyto tvary samozřejmě nebyly hmatatelné. Nic, co by bylo z hmoty, nemohlo přežít to, co potřebovali těmito štíty ochránit, a vyvinout elektronická pole, jež byla schopná funkci štítů splnit, patřilo k nejsložitějším částem konstrukce Tichého hromu. „Vše připraveno,“ ohlásil bombometník pilotovi.

„Pozice stále v pořádku?“ zeptal se pilot čínského navigátora, a když navigátor oznámil, že ano, pilot se pokřižoval. (Považoval se za odpadlého katolíka, ale byly chvíle, kdy si vůbec nepřipadal odpadlý.) „Odpalte zbraň!“ nařídil bombometníkovi a vůbec poprvé v dějinách lidstva prohrála nějaká země válku – prohrála ji totálně, nezvratně – aniž by byl zraněn jediný člověk.

Poslední teorém
/The Last Theorem/
Clarke, Arthur C. – Pohl, Frederik

Nakladatel: Baronet
Překladatel: Petr Kotrle
Obálka: Martina Kysucká
Redakce: Josef Frais
Rok vydání: 2009
Počet stran: 416
Rozměr: 125 x 200
Provedení: hardback

Cena: 289.00 Kč