Harlan Ellison
Fobos 2020
Po knize Nemám ústa a musím křičet jsem nesáhl ani kvůli její obálce, ani kvůli aktuálně velmi nízké ceně, ale kvůli veskrze negativním komentářům, které obdržela na eshopu Knihy Dobrovský. Zatímco totiž Adam Pýcha označuje knihu jako „Klenot žánru science fiction“, dva nejnovější, poměrně obsáhlé komentáře na knize nenechají nit suchou. V nich se například píše, že Harla Ellison „jednoznačně talent na psaní nemá. Což o to, nápady má, ovšem psát neumí“ nebo „Ellisonův povídkový soubor mi … způsobil doživotní trauma“. Což úplně nekoresponduje s výčtem žánrových ocenění a autorovým jmenováním Velmistra řádu sci-fi a fantasy v roce 2006. Nejlepší tak je přesvědčit se na vlastní kůži.
Úvodní povídka, Nemám ústa a musím křičet, která dala název celé sbírce nás zavede do útrob super počítače, kde přežívá pět posledních zástupců lidské civilizace, pět posledních přeživších, protože všechny ostatní pozabíjel právě jejich hostitel. Povídka vynesla autorovi cenu Hugo a stala se dle jiných jeho „neslavnějším“ dílem, které mu vyneslo jistou „reputaci“. Zpočátku je to taková podivnost díky stylu vyprávění i námětu, jehož obrysy se vynořují před čtenářem poznenáhlu, ale ve chvíli, kdy je konečně patrné, o co jde, dostává hlavu i patu. Její konec je pak poměrně pochopitelným vyústěním.
Následující teoretická stať, ve které Harlan Ellison vzpomíná na dobu, kdy tuto povídku psal i na to, jakým způsobem vznikala, je o pět stránek delší než ona sama. Zpočátku to sice vypadá na lehce nabubřelé vychvalování sebe sama, ale posléze, viděno dnešním pohledem, je to zajímavá sonda do tehdejší doby a společnosti. Nedovedu si představit, že by dnes dvacetistránková povídka vzbudila takovou společenskou diskusi, i když nejspíš jen na žánrovém poli. Rozhodně zajímavý je popis autorova střetu s jistým jezuitským učencem, který v povídce viděl a nalezl spoustu věcí, o kterých ani samotný Harlan Ellison neměl tušení (stra. 38-39). Trochu mi to připomnělo recenzi na Vodní svět z jedné dávné Ikarie, kde si Kevin Costner prý mohl zasouložit až ve chvíli, kdy jeho plavidlo přišlo o vysouvací stěžeň, protože pro něj do té doby představoval falický symbol. Ale vraťme se k ústům, která musí křičet.
Velký Sam byl můj kamarád pak po úvodní povídce představuje naprosto jiný styl vyprávění. Ta tam jsou složitá souvětí nebo jednoslovné výkřiky. Příběh z prostředí vesmírného cirku je daleko přímočařejší a rozhodně čtivější. Stejně jako dalším povídkám mu rozhodně nelze upřít originální námět. To platí i pro Oči prachu odehrávající se v dokonalém světě plném krásných lidí, do kterého se narodí nehezký tvor. Pokud bych měl povídku definovat jediným slovem, nejspíš bych zvolil znepokojivá.
Po zřícení vesmírné lodi se tři přeživší astronauté dozví Jak nás vidí jiní díky kolektivnímu vědomí bytostí, které jsou podobné mravencům. A pro jednoho z nich to zjištění bude mít fatální následky. K podobnému vyvrcholení ostatně dojde i v povídce Samobol, které se pohybuje na hranici žánru a jedná se v podstatě o psychologickou sondu do mysli muže, jemuž se po manželství hroutí i celý život.
Drakobijcův sebeklam je důkazem, že někdy název povídky dostává smysl až po jejím dočtení. Místy je její jazyk složitější jako v případě úvodních úst, jindy plyne poměrně svižně. A její závěr vyznívá lehce metaforicky (snad toho nevidím víc, než autor zamýšlel, jako ten jezuitský učenec). Oproti tomu závěrečná Pěkná Maggie Mincička se nejenom dobře čte, ale jako jediná z povídek je postavená na závěrečné pointě. Také se obloukem vrací k souboji člověka a stroje.
Každé povídce předchází kratší či delší předmluva, ve které autor nejspíš prozrazuje něco o jejím vzniku, možná inspiraci. Píšu nejspíš a možná, protože tyhle kurzívou psané poznámky jsem vynechával, stejně jako vynechávám anotace u jiných knih. Pokud se tak v nich Harlan Ellison vytahuje a sebestředně buší v prsa, nemohu to posoudit.
Co ale posoudit mohu je celkový dojem z povídek v knize obsažených. Všechny do jedné mají originální nebo alespoň neotřelý námět. Pokud autor volil složitější výrazivo, dělal to dle mého názoru zcela vědomě, aby té dané povídce (Nemám ústa a musím křičet, Drakobijcův sebeklam) dodal punc jinakosti. Všechny povídky pak spojuje i to, že se nejedná o běžné dobrodružné čtení, vždy je něco pod povrchem, často se objeví vhled do sebe sama (Samobol, Jak nás vidí jiní). A posledním, a nejspíš nejdůležitějším spojovníkem, je nutnost vnímat každou jednotlivou povídku v kontextu doby, kdy vznikala.
Nutno podotknout, že víc než půlstoletí, které od vydání knihy uplynulo se na jednotlivých příbězích příliš neprojevilo. Posuzovat je ale z pohledu dnešní hyper korektní doby mi tak přijde stejně ujeté, jako přepisování některých pohádek, nebo „přebarvování“ některých historických postav.
Jen pro připomenutí:
11 cen Hugo
5 cen Nebula
6 cen Brama Stokera
2 ceny Edgar
Velmistr žánru sci-fi a fantasy – jmenován 2006
Hodnocení: 70%
Anotace:
Slavná sbírka povídek jednoho z nejoriginálnějších amerických spisovatelů druhé poloviny dvacátého století – sedm příběhů, které dnes patří do zlatého fondu literatury science fiction.
Informace:
Vydáno: 2020, Fobos
Originální název: I Have No Mouth & I Must Scream, 1967
Překlad: Milan Žáček
Počet stran: 200
Jazyk vydání: český
Autor obálky: Milan Malík
Vazba knihy: pevná / vázaná s přebalem
ISBN: 978-80-7642-528-6
Přidejte odpověď