Petra Neomillnerová
Triton 2008
Tina Salo má problémů nad hlavu. Motorkáři, mezi něž patří skupinka vlkodlaků, umírají při bouračkách jako na běžícím pásu. Gothel zuří, protože chce zpátky svého syna Kaye, a je přesvědčená, že jí ho chce Tina ukrást. A co je ze všeho nejhorší, Tinin otec Dyre už není jen nepříjemnou součástí nočních můr, ale velice reálnou hrozbou ohrožující upírstvo v celé Evropě…[anotace]
Tina, i díky pomoci Kaye, svého současného milence, dokázala v předchozím příběhu přežít souboj o nadvládu nad českým upírstvem. Přestože se lovec odpadlíků a zabíječ mohl stát Tině nebezpečným protivníkem, dokázala si ho získat na svou stranu a kromě poskytovatele postelových radovánek se stal i její „krevní konzervou“. Pít z našinců dokázal dosud pouze Tinin otec Dyre, který se v předchozím ději jen krátce mihnul, ale nyní se stává hybnou silu celé knihy. Zjevuje se Tině ve spánku i mimo něj a nenechá na pokoji snad nikoho, kdo je Tině nějak blízký. Do pozadí se tak dostává i vyšetřování několika podezřelých nehod vlkodlačích motorkářů, které zpočátku knihu otevírá.
Recenze na špatnou knihu se píše neobyčejně snadno ( např. Vlčice a Mandragora ) a stejně dobře se píší recenze na dobré knihy ( např. Prokletí Chalionu ), ale hodně špatně, alespoň mně osobně, se píší na knihy jako je Doušek věčnosti. V některých ohledech splnila druhá kniha ze série o Tině Salo mé očekávání, ale v některých byla zklamáním. Tak pěkně po pořádku.
Tina je typická hrdinka Petry Neomillnerové – je sebevědomá, neschází jí odhodlání, má nabroušený jazyk a pro ránu nejde daleko. Stejně tak si ví rady ve vztazích k mužům i ostatním upírům. Jediný, kdo jí dokáže překvapovat, je její otec, který se zdánlivě vynořil odnikud a brousí si své špičáky na nadvládu nad Evropou. I tenhle vztah se vyvíjí a Tina se po nejvíce chová jako velmi drzý spratek, kterému chce jeho rodič příliš pozdě vtisknout svojí autoritu a správný pohled na svět, který je samozřejmě ten jeho. Pokud tedy nemáte problém číst o hrdince, která ponejvíce spoléhá sama na sebe a dává to svému okolí náležitě znát, nebude Tininou povahou zklamáni.
Příběh se zdánlivě skládá ze dvou dějových linií, které tvoří detektivní pátrání po příčinách vlkodlačích problémů a Tininy nesnáze s otce, který se jí snaží všemožně ovládnout. Potud by bylo také všechno v pořádku, ale objevuje se první „ale“. Postupem času je totiž pátrání stále více zatlačeno do pozadí, až se zdá, že je v knize jen pro to, že aby vyplnilo krátkými intermezzy Tinin souboj s Dyrem. I vyřešení samotného případu se nakonec vyskytne jen tak jako by mimochodem.
Další mínus knihy vidím v častém opakováním se už jednou vyřčených slov, nebo odehraných scén. Většinu postav tak charakterizuje toliko jediný povahový rys: Darek je posedlý kousnutím, Bér připomínáním „jak je těžké všechno ututlat“, Gothel je autokratická mrcha, se sklony chovat se vědomě jako Iokasté a Dyre prostě uvízl v minulosti. Výše zmíněné charakterové vlastnosti těchto i dalších postav pak prokládá Tinin sex a krvavé svačinky. Nic proti sexu! Ale postupem doby se z něj stává jen levná vycpávka, protože jak praví moudré přísloví: „Čeho moc, toho je příliš.“
Je Doušek věčnosti vůbec ke čtení? Přestože jsem dosud více méně jen kritizoval, odpověď na předcházejí otázku je jednoznačně: ano. Kniha je totiž velmi čtivá a pádí kupředu v hodně svižném tempu, čemuž napomáhá spousta přímé řeči a jen málo zdlouhavých, popisných pasáží, a tak nad knihou pravděpodobně nestrávíte příliš mnoho času: Po jejím přečtení, až vyprchají z mysli všechny krvavé podrobnosti i postelové scény, vám nejspíš v hlavě bude vrtat malinký červík pochybnosti, zda jste dostali, to co jste chtěli. Mnohde totiž dialogy působí jakoby byly napsané dodatečně, aby natáhly knihu na nakladatelem požadovanou délku. Pokud to tak nebylo, tak se autorce omlouvám
Sama Alraune připouští, že série o Tině Salo je jasnou komercí, ale i ta je závislá hlavně na kupní síle a ochotě čtenářů. „Moje serie inzerují krev, násilí a sex a to tam opravdu najdete …“ napsala autorka v diskusi k jejímu rozhovoru na Sardenu ( vřele doporučuji ) a to rozhodně plní. Všechny tři propriety ale bude muset svázat kvalitním příběhem, aby její série mohla zdárně pokračovat.
Oproti prvnímu dílu má Doušek Věčnosti, stejně jako pokračování jakékoli série, jednu nespornou nevýhodu. V knize Sladká jak krev bylo všechno nové – prostředí, postavy a jejich charaktery i jednotlivé vztahy mezi nimi. Tuhle novotu už nemůže Petra Neomillnerová vtisknout do žádného pokračování, a tak se bude muset více zaměřit na příběhy samotné. To, jak se jí to podaří, budeme mít možnost zjistit už v tomto měsíci ( 10/2008 ), kdy vychází třetí díl série Past na medvěda.
Poznámka na závěr: Nakonec jsem se rozepsal víc, než jsem měl v úmyslu. Je to ale proto, že Doušek věčnosti nesplnil úplně moje očekávání a protože doufám, že další knihy budou už jen lepší a lepší. 😉
Přidejte odpověď