Petr Jagoš
Netopejr 2003
Anotaci budete na zadní straně této knihy hledat marně. Je to tedy opačný extrém k tomu, když někteří vydavatelé na tomto místě prozradí k ději takřka všechno. Vězni času na místo toho nabízejí krátkou ukázku z děje. Pokud si tedy budete chtít udělat alespoň malou představou o jakou knihu jde máte smůlu. Malou nápovědou tak může být jen kratičká douška, kterou nabízí některé internetové obchody. Podle nich jde o:“ Akční sci-fi román z vězeňské planety, na které vám sice pozastaví fyzické stárnutí, ale psychicky už to musíte zvládnout sami…Kvílení. Spalující mrazivý dech. Krvelačné šeptání. – Tak vypadá první řádek knihy Vězni času, který má rozhodně schopnost zaujmout. Pak ale začínají abstraktní halucinace hlavního hrdiny, který trpí podivnými vidinami a čtenář po chvíli začíná trpět s ním. Nebýt mého zvyku, že knihu neodkládám dřív než po padesáti stránkách, zůstal bych po první várce nudy ochuzen o vcelku kvalitní akční příběh, který se postupně rozvine. Pokud totiž překonáte prvních cirka deset stran, dočkáte se toho, že bývalý pilot nákladní vesmírné lodi Jan Hartmann přestane prožívat své halucinace a vy vybřednete z abstraktní krajiny jeho vizí spolu s ním . Vězni času vám pak nabídnou příběh, ve kterém autor využívá k vyprávění atraktivní formu retrospektivy, kdy na pozadí současného děje vzpomíná hlavní hrdina na vše, co vedlo k tomu, že se ocitl právě tam, kde se nyní nachází. A že to není právě veselé místo, na to můžete vsadit i poslední korunu.
K ději neprozradím vůbec nic. Ne náhodou postrádá tato kniha již výše zmiňovanou klasickou anotaci na zadní straně. Petr Jagoš totiž nutí čtenáře domýšlet si spoustu událostí a neustále spekulovat o prožitých i budoucích zážitcích většiny hrdinů své knihy a skutečné pozadí příběhu odkrývá jen velmi pomalu. Spoustu prostoru tak dostává čtenářova fantazie a v mnoha „flaschbecích“ tak se tak může o osudu Jana Hartmana dohadovat spolu s ním. To, že se nakonec ukáže, že pravda je někde trochu jinde, než se dlouhou dobu zdálo, je jenom dobře.
Vězni času se dějově neřítí kupředu nijak oslnivou rychlostí. Najde se zde sice několik scén, ve kterých jde akce ruku v ruce s poctivou dávkou napětí, ale výsledný dojem trochu kazí pasáže, kde se hlavní postava opakovaně babrá ve svém nitru. Pro vývoj knihy jsou tyto scény sice důležité, ale na můj vkus se opakují příliš často a neúměrně ji brzdí. Přesto se Vězni času nepropadají do bezbřehé nudy a nabízejí pár dobře strávených chvil ve své společnosti.
Hodnocení: 50%
Přidejte odpověď