Zdeněk Žemlička
Epocha 2014
V Marobudově království se nic významného neděje, je klid a překrásná nuda. Jenže to je pouhé zdání. Na jednom místě čeká na svůj návrat zapomenuté zlo, temnota proniká do světa lidí a ničí životy. Prastará kletba se probouzí k životu a Kroana ztrácí víc, než si kdy myslela. I víc, než by si pomyslel čtenář. Naštěstí se i mrtví mohou vrátit k životu. První kniha ze dvou. (anotace)
Motto recenze: Všichni ostatní jsou blázni jenom já jsem letadlo
Shodou okolností, možná snad úradkem prozřetelnosti, byl první příběh vlkodlačice Kroany i prvním příběhem, který se objevil jako knižní příloha časopisu Pevnost. Jak pro mne, tak pro spoustu dalších fanoušků fantastiky to byl velmi chvályhodný počin, zvlášť proto, že i samotná kniha přinesla velmi kvalitní příběh. Od té doby už ale uběhlo mnoho vody a Zdeněk Žemlička nám předkládá již čtvrtý román o své oblíbené hrdince a jak už se stalo zvykem, je patrně kvůli distribuci s časopisem opět rozdělený do dvou knih. I přestože se jedná o jeden ucelený příběh, dovolil bych si své hodnocení rozdělit zvlášť pro každý jednotlivý svazek. Důvodů pro to je několik.
V prvním ze dvou prologů první knihy se autor vrací až do dětství hlavní hrdinky a tím si otevírá dveře pro takřka nový příbeh, což je dobrá zpráva nejen pro jeho úplně nové čtenáře, ale i pro ty, jimž předchozí Kroanina dobrodružství ne tak úplně uvízla v paměti. Pro čtení knih Vlčice a staré plemeno tak absolutně nepotřebujete žádnou znalost předchozích dějů. Zvlášť pokud se během druhého prologu ocitáme přímo v Kroanině současnosti a máme možnost sledovat skupinku zlovolných jezinek, jimž nejde o nic menšího než o její život. Záhy se tak roztáčí kola intrik, smrtelných klateb a mnohovrstevného příběhu, jehož hrdiny jsou kromě samotné Kroany i děti noci, již zmiňované temné víly ale i bytosti mnohem mocnější a děsuplnější. Zdeněk Žemlička totiž svým čtenářům připravil epický příběh, který dovedně míchá fantasy, historické události a zapojuje i bytosti, jejichž existence je částí lidstva přijímána jako nezpochybnitelný fakt. Je proto jen škoda, že se již od zmiňovaného druhého prologu stává četba prvního svazku „starého plemene“ místy takřka nestravitelnou!
Úvodní kniha je totiž od samého začátku plná nelogičností, nepřesností a místy i naprostých stylistických zmetků. Zatímco se autor na jedné straně takřka fanaticky vyhýbá všem tvarům spojky „která“ a na milost jí vezme jen v jednom případě a podruhé v méně obvyklé podobě „kterak“, jsou v textu slova, jimiž knihu doslova zaplevil. K jeho nejoblíbenějším slůvkům patří leč a poněvadž, která v mnoha případech v textu křičí: „já sem nepatřím“ anebo ještě příznačněji „už nás bylo dost“. Častým nešvarem je nadúžívání zájmen nějaký a to, čehož by se určitě měli vyvarovat i méně zkušení autoři než je ostřílený matador Žemlička. Jedním z dalších prohřešků je pak také to, že jsou postavám do úst vkládána slova, která by mohla být v dané době a v daném místě jen těžko použita a některé jejich repliky proto vyznívají až směšně. Ostatně dialogy jsou velkou slabinou celé knihy. V textu lze narazit i na nevhodná slovní spojení, podivně formulované věty nebo naprosto zbytečné dovětky.
Od strany 176 jsem si řekl, že si přestanu dělat poznámky o všech nešvarech knihy a zkusím jí dočíst tak nějak v klidu. Předsevzetí mi vydrželo jen necelých třicet stran, to když Kroana stála nad postelí svých rodičů se „sekáčkem na maso“ v ruce. V roce dvanáct našeho letopočtu mi to přišlo jako další úsměvný anachronismus. Zároveň jsem na stejné straně poprvé zaregistroval i správně použitý tvar slova „všechno“. Do té doby, a to nejenom v přímé řeči, kde by se to dalo ještě pochopit, autor používá tohle slůvko pouze ve tvaru „všecko“. Na několika místech navíc selhává i redakční práce, která prohrává se škodolibým šotkem. Rozdělení slova nejděsivější na konci řádky na ne- a jděsivější prostě zabolí (str. 232).
Výše zmíněné ale neznamená, že kniha neobsahuje i dobré pasáže. Naneštěstí jsou to hlavně poslední kapitoly, kdy příběh začíná vrcholit a Kroana se opakovaně, v různých časových epochách ocitá u jeskyně Prvorozených. Právě v tomto okamžiku, více než kdy jindy, dává příběh smysl a čtenář má oprávněný pocit, že Zdeněk Žemlička třímá vše pevně ve svých rukách.
Pokud jste dočetli až sem, nejspíš se ptáte, kdo mi dal právo k tak sžíravé kritice knihy, kterou jste možná četli i vy sami, nebo se k jejímu přečtení teprve chystáte. Možná budete překvapení, ale byl to sám, i když nejspíš nevědomky, Zdeněk Žemlička. Od kapitoly patnáct, tedy první kapitoly druhého svazku, jsem se totiž mohl začíst do zcela jinak napsaného příběhu.
Od prvních stránek jsem měl totiž pocit, že čtu knihu zcela jiného autora. Stylisticky je druhé staré plemeno naprosto někde jinde. Drtivá většina výtek směřovaná k prvnímu dílu zde najednou buď neplatí vůbec nebo jen v omezené míře. Popisné části i dialogy dávají smysl a jsou takřka prosty jakýchkoli nepřesností. I ve druhém svazku by se sice našlo pár nepříliš povedených věcí nebo okamžiků, kdy trochu pokulhává logika, ale celkově už jde o zcela jiné čtení. Vždyť první poněvadž přišlo až na stránce sedmdesát šest a první leč dokonce až o dalších osmnáct stran dále. Otázkou zůstává, zda za tak razantní změnou přístupu a zvednutím kvality stojí samotný autor, nebo je důsledkem kvalitnější a odpovědnější redakční práce (tímto zdravím Borise Hokra).
Co se týče samotného děje a pomineme-li výše uvedené výtky, nabízí tato Vlčice pořádnou dávku dobrodružství a příběh, na jehož výstavbě si dal autor opravdu záležet. Kromě již známých hrdinů z předchozích dílů dostane čtenář možnost seznámit se s postavami, které by v brdských lesích rozhodně nečekal. Své místo v příběhu naleznou hrdinové v pravdě bibličtí a starověk pojednou získá novou tvář. Význam a logiku tak získavají i citáty stojící na začátu obou příběhů, což se o mnoha jiných knihách říci nedá.
Vlčice a staré plemeno díky nekvalitnímu prvnímu dílu tak, stejně jako předchozí dvě pokračování, nepřekročila stín úvodní knihy celé série. Uvidíme však, jak se Zdeněk Žemlička popere s dalším pokračováním, které slibuje v doslovu druhého svazku. Sám za sebe doufám, že bude ještě alespoň o příslovečný vlkodlačí chlup lepší, než sekundární předmětná kniha této recenze.
* * * * *
Na úplný závěr bych se vrátil k mottu recenze. Stejně jako človíček, který je v něm citován, jsem si připadal, když jsem si na netu procházel hodnocení ostatních recenzentů. Připadalo mi totiž, že snad všichni četli úplně jinou knihu. Hodnocení na Fantasyplanet dosáhlo neuvěřitelných 80% a dokonce i Františka Vrbenská (!) přisoudila na stránkách březnové XB-1 knize tři a půl hvězdičky, což v procentuelním hodnocení dělá také vysokých 70%. Snad jen kolega z MFantasy GemSignor (jemuž tímto děkuji za laskavé zapůjčení obou knih) si na závěr recenze druhého dílu dovolil lehkou kritiku. Jinak jsou to samá pozitiva a sociální jistoty…
Jediné vysvětlení, které mne napadá je to, že narozdíl od jiných recenzentů jsem obě knihy četl naráz a ostatní s dvouměsíční časovou prodlevou tak, jak vycházela Pevnost plus. Nebo, a to bych opravdu nerad, se zde projevil „syndrom rozhodčích krasobruslení“ …
Přidejte odpověď