XB-1: 2/2015

Druhé letošní číslo „ixbé-jedničky“ přináší, a samozřejmě nejen to, dokončení Hugem oceněné novely Charlese Strosse Equoid, která díky svému přesahu do díla H. P. Lovecrafta vhodně uvozuje i publicistickou část časopisu, ale pojďme pěkně popořadě …

Ian Tregillis nás ve své povídce Co spatřil doktor Gottlieb zavede do jednoho z tajných výzkumných středisek nacistického německa, kde je jsou výzkumu podrobována mimo jiné i spletitá zákoutí lidské mysli. Lehce mrazivá povídka těží z vděčného tématu, co všechno by se mohlo stát, pokud by některá z méně vědeckých bádání nacistů skutečně nesla své ovoce. A pomyšlení to není vůbec příjemné.

Jak vysvětlit babičce boha Cthulhu může být opravdu náročné, zvlášť pokud dotyčný prarodič vlastní nejstarší zastávárnu ve známém vesmíru. Alex Shvartsman se o to pokouší na třech stránkách textu a jeho práce je příkladem spisovatele, který se snaží odkaz mistra hororu ozvláštnit trochou nevtíravého humoru. Minimálně v této povídce se mu i daří.

Již výše zmiňovaná novela Equoid, která je zasazena do fiktivního světa rozvíjejícího Lovecraftovské univerzum, si své vavříny bez pochyb zaslouží. Její hrdina, démonolog Bob Howard čelí s nadhledem a notnou dávkou černého humoru zamoření části anglického venkova nebezpečnými potomky zrůdného jednorožce, o jehož historii se máme možnost dozvědět prostřednictvím citací dopisů samotného H. P. Lovecrafta. Autor citlivě dávkuje informace a čtenáře skutečně dokáže vtáhnout do děje. Pochvalu si tady určitě zaslouží i redakce XB-1, která novelu mezi dvě čísla časopisu rozdělila opravdu velmi citlivě. I tak ale doporučuji, nejspíš už s křížkem po funuse, přečíst novelu vcelku.

Českou, v tomto čísle vlastně Československou, fantastiku otevírá povídka, na kterou jsem se obzvlášť těšil. Karel Doležal dal totiž prostřednictvím sociálních sítí s dostatečným časovým předstihem vědět, že „teď už mu to konečně vyjde“. A opravdu mu to vyšlo. V názvu povídky sice tvrdí, že Každý máme svoje mouchy, ale na povídku jako takovou se tato definice rozhodně nevztahuje. Prozrazovat o ní nebudu vůbec nic, přečtěte si jí prostě sami. Snad jen to, že její čtenáře nejspíš poznáte v horkých letních dnech, protože to budou právě ti, kteří budou se zamyšlenými pohledy pozorovat okolo létající masařky a hlavou jim poběží myšlenky o proteinech a výživových hodnotách.

Mistr povídkář, to je Josef Pecinovský, autor Abbey Road, jedné z nejlepších povídkových  knih jakou jsem kdy četl, nás prostřednictvím Údolí zmaru uvede do své nové povídkové série, která je inspirována slavnými Strážci času Poula Andersona. Aniž bych se chtěl dotknout autorů předchozích příspěvků, je tohle čtení trochu vážnější a náročnější. Vzhledem k tomu, že na scénu vstupují časové zákonitosti, paradoxy a další věci typické pro „časovky“, vyžaduje Údolí zmaru opravdu plnou pozornost. K tomu aby se čtenář ani teď ani v dalších příbězích neztratil slouží malý slovníček pojmů na konci povídky. protože se opravdu jedná o úvod delší série, nechám si hodnocení až po jejích dalších částech.

V posledních letech pravidelná účastnice soutěže o cenu Daidalos a v jednom případě dokonce i její vítězka Božena Čechalová se v tomto čísle představuje povídkou Vypůjčený čas, která je z mého pohledu typickou „pointovkou“. Až do samotného závěru nám autorka úspěšně tají o co vlastně jde, ale dělá to natolik dobře, že nemáte chuť přestat číst a toho závěru se prostě chcete dobrat. I v tomo případě – u mě dobrý!

Závěrečná únorová povídka je důvodem oné výše zmíněné „československosti“. Vzhledem k tomu, že Viktória Laurent-Škrabalová je košická rodačka a až do roku 2005 na Slovensku žila, je její příběh V rodine celkem logicky psán slovensky. Patřím sice ještě k těm ročníkům, které se se slovenštinou setkávaly denně a neměl jsem tak větší problém tuto krátkou povídku přečíst, ale zároveň musím přiznat, že jsem si jí moc neužil. Nejspíš by to chtělo z mé strany trochu tréninku a tak i tuhle práci nechám bez hodnocení.

Publicistika má stejně jako v minulém čísle tři větší témata. Pokud pominu již více než pravidelnu stránku s úvahou Jasona Sanforda, tentokrát na téma, zda je život opravdu jen náhoda, musím s poděkování kvitovat dvoustránku Julie Novákové, která čtenáře blíže zasvětí do vývoje díla H. P. Lovecrafta po jeho smrti. Díky jeho současníkům i pozdějším následovníkům totiž jeho odkaz žije svým vlastním životem. Článek je tak vlastně bonusem ke dvojici povídek v tomto čísle, které z díla HPL více či méně čerpají.
Druhým rozsáhlým článkem je pojednání Vladimíra Tesaře o černokněžnických hongkongských filmech ze sedmdesátých a osmdesátých let minulého století s názvem Orientální černá magie. Přestože jména, názvy filmů nebo některé termíny jsem viděl poprvé v životě, rozhodně jsem se u článku nenudil. Stejně jako byl Retrofuturismus aneb zamyšlení nad žánrovým dělením z lednového čísla příjemným rozšířením
mých žánrových obzorů, je i tenhle článek zajímavou sondou do exotické kinematografie. Ze studijních důvodů se rozhodně pokusím některý ze zmiňovaných filmů zhlédnout, jenom nevím jestli bude dobrou volbou ten o nekrofilním zabijákovi nebo o olejnatém monstru.

Pokud jsem vás přechozími řádky, a že jich bylo víc, než jsem předpokládal, neunudil, tak vám mohu i únorovou „ixbé-jedničku“ jen a jen doporučit.