Jiří Brossmann
Wolf Publishing 2006
Vždy, když dočtu podle mého názoru opravdu dobrou knihu, tak jen tak sedím, koukám na její titulní stránku a přebírám si sám pro sebe v jakém světě jsem se to právě pohyboval. Zákony silnějšího jsou první, a doufám že ne poslední knihou z edice Pevnost, která se této pocty dočkala.
Už obálka jakoby na čtenáře volala: „Vítej v noční můře!“ Pokroucená a proděravělá cedule s nápisem Hlavní město Praha a za ní jen trosky, rumiště a siluety zničených domů dávají tušit, že romantika se dnes konat nebude. Vše umocňuje ještě drsný týpek v popředí, jehož ruka třímá zbraň s nezaměnitelnou siluetou s dopředu natočeným zásobníkem. Některé jistoty holt zůstávají neměnné a AK-47 je jednou z nich.
Bez nějakých cavyků a dlouhých úvodů nás Jiří Brossmann seznamuje se svým hlavním hrdinou. Je jím jeden ze š?astlivců, který unikl žáru atomového pekla, a na zbytcích civilizace v naší kotlině, nyní pojmenované Sjednocené Rusko přežívá jak se dá. Jednou z Ohařových činností je nalézání dlužníků a vymáhání dluhů, přičemž ne vždy nalezená osoba platí penězi, vždy? i zdravé orgány mají svojí cenu. Další pak je dostávat informace a technologie přes střeženou hranici mezi Sjednoceným Ruskem a zónou FREE-FOR pod správou OSN. A právě jeden z úspěšně provedených podloudných informačních obchodů stojí za potížemi, které Ohařovi změní podstatnou část života. Svrchovaný vládce své vlastní městské zóny, kterou jako jedinou nedokázaly Rusové ovládnout, se totiž rozhodl, že Ohaře řádně klepne přes prsty a zároveň ho pověří jedním, takřka nesplnitelným úkolem. Vzápětí se tak rozehrává nemilosrdné kolo událostí, které může semlít každého, kdo se jen ocitne v jeho blízkosti, nebo z něj nedokáže včas seskočit.
Hrdinové bez ideálů, doba bez naděje a cynismus vyvěrají z každé věty, jednání i postoje jednajících postav není nepodobný drsné škole americké detektivky 30. let. V některých okamžicích se tak dá Ohař vnímat jako drsnější a cyničtější verze Phila Marlowa, kterého autorova ruka nemilosrdně vrhla do postapokalyptické doby nepříliš vzdálené budoucnosti. Po delší době sice přichází zjištení, že kniha nemá do svých tří čtvrtin jakoby jednolitý děj, ale že se skládá ze souvislého sledu mnohdy až neuvěřitelně cynických a naturalistických scén, ale to jí ani v nejmenším neubírá na čtivosti.
Nechci a ani nemohu hodnotit s jakým úmyslem Jiří Brossmann Zákony silnějšího napsal. Její pochopení a idea, stejně jako u spousty dalších knih, záleží především na čtenáři samotném, na jeho názorech, přesvědčení a schopnosti vcítit se. Nechci ani předjímat důvody, jež vedly k sepsání této knihy. Možná to byl následek psychedelického tripu, možná odraz cynismu současného světa, nebo jen fantazie převedená na papír bez zjevného důvodu. To ví jen sám autor a každý čtenář si to znovu musí přebrat podle sebe.
Přes všechnu hrůzu, jež si lze představit za barvitými popisy budoucího světa, je tu a tam z textu cítit, že základy některých situací jsou jen dotažením stavů ( i když někdy až do absurdních krajností ), které známe ze současného světa nebo jeho nepříliš vzdálené minulosti. Jako příklad lze uvést popis varšavské jaderné elektrárny ( str. 136 ), kterou ruské represivní složky používají jako likvidační pracovní tábor. Z těch několika málo řádků běhá mráz po zádech. Ale i přes všechny hrůzy, se kterými se lidé musejí v tomto nelítostném světě každý den vypořádávat, je někde v pozadí cítit záchvěv toho, co donutí člověka vstát, i když padá zemdlením, co ho donutí jít dál, i když z nohou zbývají jen krvavé pahýly a to něco je naděje a víra v lepší osud.
Zákony silnějšího nejsou jen dobrou postapokalyptickou knihou, ale i příběhem, který nutí zamyšlení a tím jde jasně nad rámec, kterým doposud edice Pevnost oplývá. Na závěr bych použil citát z Knihy mrtvého muže, který otevírá poslední kapitolu: „Jestliže nemáme osud, co tedy máme?“
Přidejte odpověď