Gustainis, Justin
Polaris 2011
Lindell, Texas
3409 obyvatel
„Řekli, že tu budou dnes,“ zabručel Hank Dexter. „Slíbili to, do prdele.“
Naklonil se s židlí dopředu a vyplivl kapku tabákové močky na zaprášený asfalt Hlavní ulice, kde okamžitě zasyčela. Pak se plnou vahou zaklonil zpátky do židle a opřel se s ní tak zase o čelní stranu kavárny U Emmy. Ta židle – laciný krám z hliníku a plastu bez opěrek pro ruce – obvykle zdobila některý ze stolů uvnitř nejlepšího (a jediného) lindellského lokálu. Ale Jerry Jack Taylor, který podnik převzal, když před čtyřmi lety Emma umřela, nic nenamítal proti tomu, že si Hank a jeho kámoš Mitch McConnell vynesou dvě židle ven. Kavárna stejně poslední dobou moc nevynášela – a po setmění vůbec nic.
Mitch významně koukl na hodinky. „Den ještě neskončil, je teprve po třetí, sakra,“ řekl.
„Jo, a hodinu nato bude po čtvrtý, pak po pátý a po šestý, a potom to podělaný slunko zapadne a začne to nanovo.“
Mitch na to neřekl ani slovo. Ale po chvíli se zeptal: „Tak proč se prostě nezdekuješ? Vypadni vodsud, jako už to udělala půlka lidí z města.“
„Protože je tu Jolene, proto. Někde tam je, s nima.“ Hleděl při tom přes ulici na hotel Goliad a jeho dvě patra a z očí mu čišela čirá nenávist. Po chvíli se zeptal: „A co ty? Proč ty ještě zůstáváš v týhle díře?“
„Viděls co udělali s mým tátou. Byl jsi tam, když jsme ho našli.“
„Jo,“ řekl ponuře. „Jasně, že sem tam byl.“
„Lidi říkají, že byl z těch šťastných, protože ho zabili hned. A… nezměnili ho.“ Mitch se zasmál, ale nebyla v tom ani špetka humoru. „Šťastných, panebože. Takový štěstí si nezaslouží nikdo, zatraceně, a já odsud neodejdu, dokud se těm hajzlům nějak nedostanu na kobylku.“
„To jo, hezkých pár lidí má s těma pijavicema nevyřízený účty. Což je jenom dobře, poněvač bez nich bych nedal do kupy prachy na ty podělaný experty, co už tady, kurva, měli být—“
„Hej, copak je to?“ zvolal náhle Mitch. Díval se nalevo, kde se Hlavní ulice křížila se silnicí číslo 12.
Hank se podíval tím směrem, oči přimhouřené proti slunci. Po chvíli vyplivl další chuchvalec tabákové močky. „Ále, to nic není. Slyšel sem, že ti chlápci jezdí s několika kamionama a džípama a bůhvíčím ještě. Je jich hotovej konvoj.“ Kývl hlavou směrem ke křižovatce. „Ten mrak prachu je velkej tak na jedno vozidlo. A nejspíš je to jen osobák. Nějaký podělaný turista nejspíš minul odbočku na dálnici.“
Hank měl pravdu pokud šlo o to, že se jedná o jediný osobní vůz. Také se to o několik minut později potvrdilo, když před kavárnou U Emmy zastavil tmavomodrý mustang. Ale ve všem ostatním se mýlil.
Z vozu vystoupil vysoký, hubený muž s černými vlasy a plnovousem tak hustým, že to vypadalo, že se potřebuje holit alespoň dvakrát denně. Na sobě měl tenké šedé kalhoty a bílou košili s rukávy vyhrnutými tak, že odhalovaly silná předloktí. Na očích měl sluneční brýle ve stylu, který proslavil film Muži v černém, ale měl dostatek vychování, aby je sundal, než se obrátil na Hanka a Mitche.
„Zdravím,“ kývl hlavou. Neusmíval se, jak to obvykle dělají cizinci, když se potřebují zeptat na cestu.
Hank a Mitch ho na oplátku pozdravili, ale nic víc neřekli. Cizince však jejich mlčení z míry nevyvedlo. Nepůsobil nepřátelsky ani provokativně, ale měl v sobě jakousi nehybnost, jako by tam mohl stát celý den a ještě půl noci a čekat, až se něco stane. Byl to ten druh trpělivosti, jaký lze vidět u některých lovců. Takových, co vždycky skolí kořist bez ohledu na roční dobu.
Nakonec promluvil Mitch: „Jste se ztratil?“
Cizinec vypadal, jako že se nad otázkou hluboce zamyslel, a pak zavrtěl hlavou: „Ne, pokud je tohle Lindell, tak ne.“ Pak si je prohlédl pozorněji. „A pokud vy dva jste Hank Dexter a Mitch McConnell.“ Jeho přízvuk napovídal, že není místní, ale ani neříkal, že by byl ze severu. Naopak, zněl jako kluk z Texasu, který se odstěhoval někam za lepším vzděláním.
Hank se prudce naklonil dopředu, až třískl předníma nohama židle o zem: „Vy nejste Jack…“
„Ne, nejsem,“ řekl cizinec. „Jack pracuje s celým týmem, jak asi víte. A všichni jsou teď zasekaní v jedné pekelné díře jménem Waco. Jestli tomu dobře rozumím, tak se to, co na první pohled vypadalo jako snadná fuška, ukázalo jako pořádná invaze. A Jack se svým týmem je teď až po koule mezi pijavicemi.“
Cizinec otočil hlavu doleva a dlouze a důkladně si prohlédnul hotel Goliad. Pak se otočil zpátky: „Ale Jack vám něco slíbil a on je chlap, který vždycky dodrží slovo. Tak mi brnkl a požádal mě, abych sem zaskočil a zjistil, jestli vám můžu s touhle situací nějak pomoct.“
„Jen vy samotnej?“ Hank se ani neobtěžoval skrývat opovržení, které měl v hlase. „A kdo vlastně sakra jste?“
„Jmenuji se Quincey Morris.“ Neznělo to, jako by si myslel, že jim to bude něco říkat. A taky že neříkalo.
„Vy teda pracujete pro Jacka?“ zeptal se Mitch.
„Ne, já pracuji sám za sebe,“ pousmál se Morris. „Ale náhodou dlužím Jackovi nějakou tu laskavost.“ Podíval se na hodinky a pak na nebe. „Ale zatímco tu tlacháme, čas utíká. A je potřeba toho ještě dost udělat, než zapadne slunce. Předpokládám, že pořád máte zájem s tím něco dělat?“
„To se teda vsaď, že jo,“ řekl Hank a vyskočil na nohy. „Tak jdeme na to.“
„Co to sakra je?“ Mitch nevěřil svým očím. „Kytky? To budeme proti těm podělaným pijavicím bojovat kytkama? Člověče, vy jste vážně loco.“
Morris otevřel kufr svého mustangu, kde měl několik svazků trnitých větví, na některých ještě byly květy. Vůně, která se z kufru linula, byla vzdálenou, příjemnou připomínkou skleníku, i když se rychle rozplynula v horkém, suchém vzduchu.
„To je divoká růže,“ řekl Morris. „Bylo prokázáno, že mají na upíry – nebo pijavice, jestli chcete – svazující účinek.“
Mitch si prohlížel trnité větve s podezřením. „Co to má být, ten ‚svazující účinek‘?“
„Tak například, když větev položíš na upírovu rakev, nemůže z ní ven, ani po setmění. Musí zůstat uvnitř.“
„To snad čekáte, že vlezeme tam dovnitř—“ Hank kývl hlavou směrem k hotelu Goliad „—a tohle položíme na ty jejich rakve? Nepřeskočilo vám?“
Než stačil Morris odpovědět, Mitch řekl: „Pane, on tím chce říct, že se pár chlápků už do Goliadu vydalo, když todle včecko začalo, aby si to s těma pijavicema vyřídili. Za denního světla – nebyli to pitomci. Ale stejně se už nevrátili.“
Morris potřásl hlavou. „Kdepak, na to místo bych nešel ani ve dne, ani v noci. A ani bych to nechtěl po vás. Nejspíš tam mají nejrůznější pasti, propadla a kdoví jaké ještě ďábloviny. Ale víte, svazující účinek divoké růže se projevuje mnoha způsoby.“
Rozvázal jeden svazek větví a jednu z něj vyndal. „Dejte ji křížem přes dveře a upevněte ji tam, a upír jimi neprojde.“ Ukázal přes ulici na přední vchod do hotelu. „Řekněme na támhlety.“
Hank a Mitch se teď dívali na Morrise s větším zájmem, než jaký projevili za celou dobu od jeho příjezdu.
„Vezmete další větev,“ pokračoval Morris, „dejte ji křížem přes okno a žádný upír tím oknem neunikne, dokud tam ta větev bude.“
Morris ukázal na obsah kufru jeho auta. „Jak vidíte, přivezl jsem spoustu větví divoké růže, dost na to, abychom ten hotel zabezpečili líp než Huntsvillské vězení. Alespoň co se upírů týče. Ale potřebuji, abyste mi s tím pomohli. Dovezl jsem taky nějaké stolařské sponkovačky a předpokládám, že víte, kde splašit pár žebříků.“
Mitch hleděl několik okamžiků do kufru a pak se zmateně poškrábal na hlavě. „Takže co se vlastně chystáte podniknout – zašpuntovat ty zatracený pijavice v Goliadu navždycky? Takdle to asi fachčit nebude, pane. Dřív nebo později ty vaše růžový keře začnou hnít a pak…“
Morris zvednul ruku s otevřenou dlaní jakoby řídil dopravu: „Tohle jsem nemyslel, kdepak. Nepředstavuji si, že tam ty upíry uvězníme navždy. Chci je mít pod zámkem jenom tři dny – vlastně tři noci, abych byl úplně přesný.“
„Fajn, v pořádku, tak řekněme, že je tam udržíme tři dny a tři noci,“ opáčil Hank. „A co se stane pak?“
Morris jim to řekl.
O tři dny později
4:48 ráno
Morris otevřel zadní vrata starého zrezivělého dobytčího náklaďáku a Hank Dexter mu pomohl upevnit rampu. Čtyři jalovice se odmítaly hnout z místa, ale Mitch McConnell vylezl na korbu a jednu po druhé sehnal po rampě dolů. Každá kráva už měla na krku navolno uvázaný tlustý provaz, za který je Hank a Morris odvedli na předem určená místa, a uvázali je. Jednu z nich přivázali ke sloupu veřejného osvětlení, druhou k parkovacím hodinám. Dvě zbylé byly uvázány k samotnému náklaďáku, jedna ke klice u dveří a druhá k přednímu nárazníku. Celá scéna byla situována před kavárnu U Emmy, která stála přímo přes ulici od hotelu Goliad.
Zvířata se plašila, i když byla na lidi zvyklá. Možná to mělo co dělat s tím, že tu pro ně byly nové zrakové a čichové vjemy, ale mnohem spíš to bylo tím vzteklým vytím a ječením, které se bez ustání ozývalo z hotelu. Muže ty zvuky znepokojovaly méně než krávy – koneckonců, poslouchali tu šílenou kakofonii už dvě noci.
Mitch zkontroloval všechny uzly a pak odešel k ostatním dvěma mužům, kteří stáli uprostřed ulice. Oba se dívali k hotelu.
„Zní to jak cvokhaus při zemětřesení, že jo?“ řekl Mitch.
„Je to horší než minulou noc,“ poznamenal Hank.
„Jistěže je,“ přisvědčil Morris. „Dnes jsou hladovější. O to nám přece šlo.“ Podíval se v chabém světle pouličního osvětlení na hodinky. „Já mám 5.06. Co vy, chlapi?“
Hank zkontroloval podsvícený ciferník svých timexek: „Řek bych, že na chlup přesně.“
Mitch jen přikývnul.
„Tak raději jděte na svá místa,“ řekl Morris. Viděl Hanka, jak vytahuje z pouzdra u pasu obrovský lovecký nůž: „Jsi si jistý, že tuhle část zvládneš, kovboji?“
„Hádám, že jo,“ odpověděl Hank. „Když jsem byl mladší, makal jsem nějaký čas na jatkách. Že bych se tím zrovna bavil, to teda ne, ale zmáknu to.“
„Tak dobře. Jakmile to uděláš, okamžitě se stáhni k Emme, a ty Mitchi, ty ho pustíš dovnitř. A pak oba odzátkujete láhev, jasné?“
„Jasná páka,“ řekl Mitch. Pak se na Morrise dlouze a pozorně zadíval. „Dávej na sebe majzla, jasný?“
„To mám v úmyslu,“ ujistil ho Morris s upjatým úsměvem a otočil se k odchodu. Jak vyklusal do noci, křikl na ně přes rameno: „Myslete na Alamo!“
Mitch McConnell stál u okna v kavárně U Emmy a snažil se nedívat, když Hank Dexter podřezával jednu krávu za druhou. Hank byl tak rychlý, že se kráva, která přišla na řadu naposledy, teprve chystala zabučet hrůzou, když se jí pod bradou zablýskla ostrá čepel loveckého nože.
„Ani mě se tahle část moc nelíbí,“ řekl jim před tím Morris. „Ale potřebujeme tady krev, hodně krve, a musí být čerstvá. Jestli vás to utěší, tak ty ubohé krávy nebudou muset trpět dlouho.“
Když měl Hank řezničinu za sebou, rozběhl se k předním dveřím kavárny. Mitch ho vpustil dovnitř a hned za ním dveře zavřel a zamknul. Na prosklených dveřních křídlech teď byly černou barvou namalované kříže. Stejný posvátný symbol byl pečlivě vyvedený na všech oknech kavárny, na každých dveřích a oknech podél celé Hlavní ulice a stejně tak i na každé budově do vzdálenosti dvou bloků. „To, že upír musí požádat o svolení, než poprvé vstoupí do domu, to je pitomost,“ poučil je Morris. „Ale co jste slyšeli o účinku kříže, to je pravda. Svatá pravda, dalo by se říct.“
„Zmákl jsi to skvěle, kovboji,“ řekl Mitch, když si Hank čistil čepel nože do ubrousku.
„Vsadím se, že ty krávy si to nemyslí,“ odpověděl Hank, ještě trochu zadýchaně. „Řekl dvě minuty, že jo?“
„Jo, tak nějak. Radši mrkni na svoje hodinky, tobě ve tmě svítí.“ Všechna světla v kavárně byla zhasnutá. Kříže, nekříže, v následujících minutách na sebe rozhodně nechtěli poutat pozornost.
Mitchovi připadalo, jako by čekali půlku věčnosti, zatímco pandemonium ozývající se z hotelu Goliad sílilo, až se zdálo, že se jeho intenzita zdvojnásobila, a pak se zdvojnásobila ještě jednou. Konečně uslyšel Hanka, jak říká: „Fajn, hádám, že je čas.“
Zašátrali po podlaze a našli věci, které si tam před tím odložili – dvě kovové trubky, které ještě donedávna byly nohy jedné z laciných barových židlí. Ke každé byl uvázán konec rybářské vlasce testované na sedmdesát kilo. Obě černé šňůry vlákna se táhly pod dveřmi a přes chodník přímo k předním dveřím hotelu Goliad. Tam byly pevně přivázané k větvi divoké růže přisponkované na dvoukřídlé vstupní dveře hotelu. Jeden vlasec by asi postačil, ale dva byly jistější. „Nemůžeme si dovolit žádnou chybu,“ řekl jim Morris.
„Nejdřív je pomalu napnem,“ řekl Hank nervózně. Začali otáčet trubkami v rukou, čímž vytahovali prověšené vlasce zpod dveří a navíjeli je na trubky. Za několik vteřin byly oba vlasce napjaté a vyvíjely tah na větev divoké růže i spony, které je držely na místě.
„Tak dobře,“ řekl Hank. „Pomalu a rovnoměrně.“
Zapřeli se nohama a zatáhli, pak silněji, a ještě silněji. Vlasce se znovu prověsily, což znamenalo, že uspěli.
Větev divoké růže už na dveřích hotelu nevisely.
Dlouho se nic nedělo – dvě, možná tři vteřiny. Pak se dveře Goliadu rozletěly jako pekelná stavidla.
Bylo jich sedmnáct a vrhli se na vyděšené, krvácející krávy jako žraloci na hejnu tučných tuleňů. Někteří upíři se okamžitě sklonili k proudům krve prýštících z jejich hrdel, jiní si tesáky otevřeli vlastní čerstvou ránu. Několik si jich kleklo na všechny čtyři a jali se vylizovat kaluže krve, které se tam vytvořily. Žádného ani nenapadlo podívat se směrem ke kavárně. Viděli krev, cítili krev a nemysleli na nic jiného, než na krev. Nebyla sice lidská, kterou měli raději, ale byla teplá a čerstvá – a byla to krev.
Hank s Mitchem stáli hodně daleko od okna, aby se vyhnuli odhalení, ale i tak mohli vidět to divadlo venku. Po chvíli uslyšel Mitch, jak Hank mumlá: „A ježiš do prdele kurva drát. Do prkený vohrady!“
„Co je, kámo? Co se děje?“
Hank několikrát potřásl hlavou. „Jolene je tam s těma pijavicema. Je jedna z nich.“
Mitch nevěděl, co na to říct, tak raději mlčel.
„Porád jsem si říkal, že jí třeba ještě nic neudělali, chápeš? Doufal jsem, že ji budou chtít… nevím… ušetřit na potom, aby pro ně sháněla a zařizovala věci za denního světla, nebo co.“ Hank potřásl hlavou jako boxer, který se snaží před dalším kolem otřepat z rány do zubů. „Koho jsem si to kurva, myslel, že oklamu? Leda sám sebe. Jako vždycky, sakra.“
Přitáhl si od nejbližšího stolu židli a ztěžka na ni dosedl. Protože Mitch stále nevěděl, co říct a bál se, že to ještě zhorší, když plácne něco nevhodného, rozhodl se nechat Hanka chvíli s jeho bolestí a obrátil pozornost zpět k masakru na ulici.
Když teď začal vnímat upíry jako na jednotlivce, snadno dokázal rozeznat Hankovu ženu Jolene. A taky holiče Walta, šerifa Toma Jespersona a tři puberťáky, kteří mívali ve zvyku se celé dny poflakovat kolem kulečníkové herny v době, kdy měli být ve škole. Vlastně každé to stvoření, které venku hltalo kravskou krev, byl někdo, koho Mitch znával.
Chvíli mu trvalo, než mu došlo, co to vlastně znamená.
„Kde je, sakra, pán?“ řekl Mitch nahlas.
Hank zvedl hlavu z dlaní a podíval se na něj: „Huh? Co jsi říkal?“
„Pán. Ten chlápek, co přišel sem do města a celou tu podělanou záležitost s upíry začal. Jack říkal, že jim tak říkají, vzpomínáš? Páni. Zatraceně, znám každýho z těch venku, znám je celý roky, stejně jako ty. Tak kdo je ta podělaná pijavice, co to všechno začala? A kde je?“
Hank se podíval přes ulici k otevřeným dveřím hotelu. Uvnitř, jen kousek za dveřmi, jako by zahlédl cosi červeného… vlastně dvě cosi. Když napnul zrak, pochopil, co to je. Rudě planoucí oči.
„Do prdele,“ zašeptal Hank. „Ten parchant je ještě uvnitř.“
„Přesně tak, do prdele,“ řekl Mitch a ukázal nalevo. „Číhni támdle.“
Po protějším chodníku rychle kráčel Quincey Morris a přitom se držel co nejvíce ve stínu. S čerstvou větví divoké růže v jedné ruce a velikou sponkovačkou v druhé mířil přímo k hotelu Goliad.
Morris byl opatrně optimistický. Vlastně to vypadalo, že jde všechno podle plánu a věděl, že to se stává málokdy. Roberta Burns napsal svůj proslulý verš: „Člověk či myš se často tíží přemoudrým plánem a pak jsou ještě nešťastnější, jestliže se zklamou,“ a Morrisův profesor anglické literatury na Princetonu to jednou interpretoval jako: „Věci se ve většině případů neuvěřitelně podělají.“ Ale stejně – zatím to šlo dobře.
Pokud se ho bude držet štěstí, za takových patnáct minut je po všem. Pak jim možná pomůže ten svinčík uklidit, utrhne si pro sebe nějakou tu hodinku spánku a do večera bude zpátky v Austinu.
Stvoření na protější straně ulice stále hltala kravskou krev a nestarala se o to, co se děje za jejich zády. Jak se Morris plížil kolem, v duchu si opakoval každý pohyb, který v příštích vteřinách provede. Zabouchne hotelové dveře, rychle na ně připevní čerstvou větev divoké růže, naskočí do svého mustangu zaparkovaného opodál a zmizí dřív, než upírům dojde, že se něco děje. A pak dá věcem volný průběh.
Už stál u hotelu a držel jedno křídlo dveří, když se přesvědčil, že ten zatracený Bobby Burns měl zase pravdu, protože upíří pán vyskočil a popadl ho za krk.
Síla toho nárazu je oba strhla na chodník a upír přistál nahoře. Morris si při tom nárazu vyrazil dech a příliš mu neprospělo ani to, že hlavou třískl do betonu. Věděl ale, že jestli něco neudělá okamžitě, z největší pravděpodobností rozšíří řady nemrtvých a to nemínil připustit.
Sponkovačku při pádu upustil, ale pořád ještě držel tu druhou věc, kterou měl s sebou, a když se mu upíří pán chystal rozpárat svými dravčími zuby hrdlo, vrazil mu Morris mezi čelisti růžovou větev a vší silou mu ji nacpal do krku.
Žádný z expertů, kteří psali o povaze upírů, Van Helsing, Blake, Tregarde, ani nikdo jiný, nebyl s to přesvědčivě vysvětlit, proč mohou nemrtvé odpuzují některými přírodninami, jako je česnek, oměj šalamounek, nebo větev divoké růže. Možná je to určitý druh alergie, nebo to má nějaký hlubší, spirituální význam. Ale pro pragmatika jako byl Morris, bylo zabývat se otázkou proč jsou účinné mnohem méně podstatné, než vědět, že zkrátka jsou.
Pán upírů se s dávením vzepjal. Vyškubnul si růžovou větev z úst, mrštil ji stranou a přitom vztekle vyplivoval kousky na chodník. Zabralo mu to jen pár vteřin a pak se znovu soustředil na svou oběť – a v tu chvíli ho Morrisovy rozevřené dlaně prudce udeřily přímo nad obočí. Náraz byl dost silný, aby protrhl malé, plastové bublinky, každou o velikosti nafouklého čtvrťáku, které měl Morris přilepené na rukou.
Bublinky si už dřív vystříhal z obalové fólie a pak každou z nich opatrně pomocí tenké injekční jehly naplnil asi padesáti kubíky svěcené vody. Většina z ní teď stékala upířímu pánovi do očí.
Účinek, podobný tomu, který by mělo šplíchnutí kyseliny sírové na člověku, byl okamžitý a zdrcující. Upír se chytl za vypálené oční důlky a s agonickým skučením se svalil stranou na chodník.
Morris neztrácel čas zíráním na stvůru. Znovu se chopil větve a po chvilce šátrání našel i upuštěnou sponkovačku. Vyskočil na nohy, spěšně přirazil dveře hotelu a pak přes ně položil růžovou větev a upevnil ji třemi svorkami, pro štěstí.
Pak se ale otočil a zjistil, že štěstí je něco,čeho se mu právě zoufale nedostává.
Před hotelem teď stálo sedmnáct upírů a všichni se dívali přímo na něj, tváře zkřivené vztekem … a hladem.
Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.
Přidejte odpověď