Tomáš Bartoš
Klub Julese Vernea 2006
Polovina dvacátého třetího století. Pluto se dostalo před oběžnou dráhu Neptunu a blíží se k perihéliu. Krvavé období korporačních válek o vládu nad sluneční soustavou, které uvrhly lidstvo ve vývoji o století zpět, jsou stále ještě bolavou vzpomínkou, ale mocenská hra opět začíná nabírat na obrátkách. Právě na Plutu se nachází sto padesát let stará průmyslová základna a ten kdo ji ovládá, má přístup k předválečnému knowhow – biologickým nanotechnologiím.
A vida, pomyslel jsem si, další military sci-fi a od českého autora. A mediálním partnerem je Pevnost a ta by nedoporučila přeci nic špatného. Na konci tohoto myšlenkového pochodu se odehrála jednoduchá peněžní transakce – má dáti / dal – a dosud mých dvě sta patnáct korun českých změnilo majitele. Teď už si jen najít čas a rychle se ponořit do třesku ultimativních pozemních zbraní.
Hned zkraje nás nečeká žádný výcvik, ale okamžitě se ocitáme třicet tisíc kilometrů od Pluta na jeho oběžné dráze, na palubě výsadkového modulu ve společnosti elitní žoldnéřské jednotky. Kromě žoldnéřů pod vedením ostříleného majora McBanea a jeho mužů ( včetně jedné ženy ) je výsadku přítomen i novinář Frederick Backsyht, jehož prvořadým úkolem je zdokumentovat misi a jen tak na okraj si díky exkluzivní reportáži řádně namastit kapsu.
Naproti tomu je prvořadým úkolem žoldnéřů přepadnout a pokud možno bez zbytečných obětí obsadit vědeckou výzkumnou základnu koncernu Buytech a udržet jí až do příletu hlavních jednotek jejich zaměstnavatele SONICBMu. K tomu, aby uspěli, jsou vybaveni nejmodernější technikou, zkušenostmi z koncernových válek a v neposlední řadě také bojovou výstrojí umožňující přežít na hranici absolutní nuly. To, že ze všech svých výhod a zkušeností budou muset využít vše, včetně skrytých rezerv, o který neměli doposud ani tušení, je víc než jasné. Souboj o technologický odkaz může začít.
V úvodních kapitolách se postupně seznamujeme s jednotlivými členy žoldnéřů a jejich moderní technikou. Dozvíme se tak co to je WPCEčko a HID a pár podrobností o zbraňové výbavě. Lehce suchopárné, ale nutné. Pokud bych měl srovnávat, tak výsadek nejvíc připomíná vylodění z dvojky Vetřelce. I žoldnéřka Spiceová hodně připomíná Vasquezovou.
Kdo by ale po prvních kapitolách očekával akční smršť, bude nejspíš zklamán. Přestože autor neustále připomíná, na jak vražedném místě se žoldnéři ocitli, prochází celá jednotka dějem poměrně bez problémů. Až do poloviny knihy je tak jediným člověkem na odpis novinář Backsyht, jehož chování a „bojové“ zkušenosti jsou postaveny do ostrého protikladu ke zkušenostem žoldnéřů.
Po obsazení základny a splnění vytčeného cíle se konečně ke slovu dostává prvek překvapení a namísto zaslouženého odpočinku čeká žoldnéře boj na život a na smrt. V této chvíli také dochází k vývoji většiny postav, dostávají se ke slovu skryté (po)city a touhy, utužují se partnerství stmelená bojem, společně prožitým utrpením a prvními ztrátami na životech.
Přestože Žoldnéři ani zdaleka nesplnili mé očekávaní ohledně nadupané akce a spádu děje, jsou knihou, která nenudí a čte se vcelku příjemně. Je na ní znát, že autor má obsáhlé vědeckotechnické znalosti, které přetavil například do principu fungování zbraňových i dopravních systémů, jež v knize popisuje. Přesto nestaví na první místo techniku, bez níž by na tak nehostinném místě nikdo nepřežil, ale skutečné lidi z masa a kostí, kteří jsou na ní stoprocentně odkázáni.
Závěrem snad jen vyjádřím přesvědčení, že pokud se v budoucnu setkám s další knihou Tomáše Bartoše, nejspíš také skončí v mé knihovně.
Přidejte odpověď